Po našem Next Phase Pavla Zlámala a jejich albu „Underneath“, o kterém jsem nedávno psal, je pro mne největším letošním překvapením mezi nahrávkami na poli avantgardního jazzu nová, v pořadí čtvrtá deska francouzského souboru EMILE PARISIEN QUARTET, již pod názvem „SPEZIAL SNACK“ vydal tentokrát label Act Music.
Saxofonista Emile Parisien (ročník 1982) již ale pro toto prestižní vydavatelství z Mnichova nahrával, a to jako člen kvarteta pianisty Yarona Hermana a v duu s akordeonistou Vincentem Pieranim. Před dvěma roky získal Cenu Djanga Reinhardta a letos se stal Hudebníkem roku v prestižních francouzských cenách Victoires du Jazz. Svůj kvartet sestavil již v roce 2000, kdy se po studiích klasické hudby na konzervatoři v Toulouse přestěhoval do Paříže. Od počátku se pokoušel spojovat Berlioze, Wagnera, Stravinského a Schönberga s Coltranem a Shorterem, hrát současný, expresionisticky zabarvený jazz. To se mu na posledním CD navýsost podařilo!
Parisienův kvartet ještě tvoří jeho generační vrstevníci Julien Touéry (piano, preparovaný klavír), Ivan Gélugne (kontrabas) a Sylvain Darrifourcq (bicí, perkuse, citera). Více než 46-ti minutové album bylo natočeno ve francouzských studiích (La Buissonne) a obsahuje pět rozměrnějších autorských kompozic – přispěli všichni členové kvarteta, bubeník dokonce dvakrát. Jeho podíl je vůbec klíčový – je to tvůrčí typ hráče, nikoli pouze v rytmické složce, ale svými perkusemi a citerou dodává jazzovému soundu až mysteriózní náladu a pestrou, amorfní rozvolněnost svobodného, ničím nesešněrovaného uměleckého vyjadřování. Což se koneckonců týká všech protagonistů. V tom je album „Spezial Snack“ jedinečné a nepřekonatelné!
Úvodní Parisienova skladba „Potofen“ (09:36) začíná až ambientně, s kovovým zvukem citery a sopránsaxofonovými drony jímavých barev, aby po dvou a půl minutách plochu rozčísl rozsekaný kontrabasový riff a posléze liché bubenické rytmy, jež skladbu ženou s obrovským napětím kupředu. Postupně se rytmický spodek doslova zahltí groovy a nad nimi se tetelí sopránsaxofonové sólo. Darrifourcqův první autorský příspěvek „Haricot Guide“ (10:23) je vystavěn z kolážovitě pospojovaných úryvků z různých žánrových výletů – například do světa hip-hopu, expresionismu a klasické hudby 20.století, pochodového šramlu, Ellingtona, free-jazzu, Minguse a schönbergovské dodekafonie. Toto vše se střídá mnohdy až zběsile, takže se takový hudební tok mění v úžasnou jízdu, ve druhé půli se sólem sopránky a s dynamickými i strukturálními změnami a formálním rozvolněním. Neuvěřitelně barevně je vystavěna následující Touérova kompozice „Mazout Damnation“, nejdelší z celého alba (12:02) – od nádherně témbrové plochy, tvořené nejdříve pianem, perkusemi, kontrabasem, hraným smyčcem, posléze pak až mysteriózně zabarvenou sopránkou, přes kompaktnější, rytmicky přehlednější tvar, přesto nadále rozvolněný s bezbřehou sugestivitou, až po ambientní plochu sycenou industriálními chutěmi a barvami, tvořenou mimo jiné strunami preparovaného klavíru a citerou, a konče klavírní dodekafonií, po níž následuje jeden jediný úderný rytmický riff, zřetězený do závěrečné gradace se sopránsaxofonovým sólem, ústícím v drtivou codu. Další Darrifourcqův kus „Les Flics de la Police“ (08:00) je pak značně potemnělá skladba s neidentifikovatelně kovovými a zhusta alikvótně znějícími perkusivními zvuky, eruptivními bicími, preparovaným klavírem, které naruší basové ostinato a od třetí minuty sólová sopránka, jejíž klenutá melodie středomořského charakteru ostře kontrastuje s až drtivými groovy. V závěrečném tracku (z Gélugneova pera) „Francois“ (06:36) přichází ke slovu na několik minut lídrův tenorsaxofon, aby uhladil disonancemi narušenou lyriku. V půli balada zhutní, zúderní, vyhrotí se natolik, že přijde ke slovu opět sopránka, aby oné vypjaté dramatičnosti dodala vznešenost a silnou sugestivitu výrazu.
Troufám si tvrdit, že díky tomuto albu dostal jazz další, sice tušený, ale přesto překvapivě tvárný rozměr!
