Nejlahodnější plody svobodného jazzového jazyka

Nejlahodnější plody svobodného jazzového jazyka

zvuk
hudební úroveň
obal desky
5

Na přelomu loňského a letošního roku se konečně s plnou silou ozval jeden z nejvýraznějších avantgardních saxofonistů a klarinetistů na naší scéně PAVEL ZLÁMAL. Tato stěžejní postava brněnského free-jazzu, volného improvisingu a soudobé vážné hudby totiž vydala sérii CD, z nichž v pořadí poslední album považuji za to nejlepší, co bylo v současném progresivním jazzu u nás na nosičích zrealizováno a směle by mohlo dobývat svět. Jedná se o Zlámalův kvartet Next Phase a album „Underneath“. Jenže ouha – nevyšlo u žádného oficiálního, tím méně renomovaného labelu, nýbrž vlastním nákladem, čímž se jeho dosah značně zmenšuje, a to i v našich humnech, natožpak v mezinárodním měřítku. A je to nesmírná škoda, protože není příliš domácích jazzových nahrávek, jež by smesly opravdu ta nejpřísnější měřítka v tom nejširším světovém kontextu!

Pavel Zlámal se narodil v roce 1980 v České Lípě. Po studiích na konzervatoři v Teplicích a na brněnské JAMU strávil dva roky na Sibeliově akademii v Helsinkách. Poté se okamžitě etabloval na brněnské avantgardní scéně, která díky jeho neutuchajícímu hledačství a organizátorství v leččems předčila pražský protějšek. Navíc jeho záběr je neuvěřitelně široký (aniž by utrpěla interpretační kvalita). Na začátku letošního léta vyšlo na berlínské značce Rythm Bomb Records album „Lotsa Rhythm“ brněnské šestice Gone Hepsville, hrající vlastní skladby ve stylu dřevného rock´n´rollu, kde Zlámal působí jako hráč na barytonsax. Podílel se jako hlavní instrumentální sólista na letošním turné B-Side Bandu s Viktorem Dykem, korunovaným albem „Meeting Point“ a koncertem se souborem New York Voices. V říjnu také premiéroval chrámovou koncertní skladbu pro basklarinet a orchestr „Death Has A Smile On Its Face“ mezinárodně uznávaného skladatele Petera Grahama (alias Jaroslava Šťastného).

V roce 2012 založil Zlámal soubor pro volnou improvizaci Brno Improvising Unit, který v závěru loňského roku vydal ve sběratelském nákladu sérii koncertních záznamů na čtyřech CD („Live I.-IV.“) a také širší veřejnosti určené album „Studio 1“. Zatímco na koncertech se sestava ansámblu různě proměňovala (takže můžete slyšet i pianistu Michala Indráka a Lucii Vítkovou, zde však nikoli s akordeonem, ale jako vokalistku a flétnistku), na studiovém albu se představila nejsoudržnější sestava: Pavel Zlámal (basklarinet, klarinet, tenorsax), Mikuláš Koska (lesní roh), Vít Pospíšil (trombón), Ivan Koubek (tuba), Barry Sims a James Turner (kytara), Michal Wroblewski (altsax), Vojtěch Janespal (kontrabas) a Vladimír Třebický (perkuse). Více než 58 minut trvající album obsahuje deset skladeb, vzniklých kolektivní improvizací a označených pouze jako „Tune I.- X.“ Za nejzdařilejší považuji „II.“, „III.“, „V.“, „VI.“, „IX.“ a „X.“ – ty jsou totiž opravdu skvostně vystavěny, vyvíjejí se smysluplně a překvapují neobyčejně bohatými emocemi, dynamikou i barvami. Dalším výrazným rysem je interpretační kultivovanost, jistá sebekontrola, jež mnohdy brání většině free-jazzových či free-improvisingových muzikantů v jejich výbojích vytvořit jednoduše kompozici, která má začátek, průběh, kulminaci a konec. Brněnští improvizátoři zhusta využívají témbrů (převážně díky žesťovým nástrojům), čitelnějších, melodičtějších partů především altsaxofonu, nepohrdají kompoziční logičností i různými odkazy a citacemi (např.u kytary ozvěny flamenca apod.). Hudba souboru Brno Improvising Unit se tak blíží spíše soudobé vážné hudbě a její tónové a skladební aleatorice. Vynikající záležitost i v mezinárodním meřítku, to mi věřte!

1622160_662017223836393_848213063_nV roce 2010 Zlámal sestavil zprvu trio, posléze s hostujícím pianistou kvartet Next Phase. Po EP „Six Modes“ přišlo na počátku tohoto roku debutové album „Underneath“. Zlámal je autorem všech 14 skladeb na více než třiašedesátiminutovém albu. To má navíc velmi pěkný obal (stejně jako všechna CD ze Zlámalova ranku), jehož autorem (včetně samotných kreseb) je Adda Adowicz. Na nahrávce se vedle lídra Pavla Zlámala (tenorsax, basklarinet) podíleli Vladimír Třebický (bicí a perkuse, známý již z Brno Improvising Unit), Juraj Valenčík (kontrabas) a Peter Graham (piano). Ano, ten o generaci starší skladatel. A hned v úvodní, tříminutové skladbě „Manifest“ vás kvartet ohromí hutnou a tvárnou rytmikou, až ellingtonovským pianem a surmanovsky (či sheppovsky) laděným tenorem. Sympatickým rysem je také zbytečné neprotahování, takže nedochází k opakování či dokonce mlácení prázdné slámy – většina tracků je mezi 2 – 5 minutami. Ale co všechno se tam děje, to nemá v našich luzích a hájích obdoby! Kvartet dokáže vytvořit chytlavou náladu, plnou emocí a barev, s až mysticky znějícím basklarinetem („50 Yard´s Theme“), stejně tak dokáže znít zašpiněně, a to hlavně díky tenoru („Catch-6“), většinou však Zlámal hraje emotivně bohatým a melodickým jazykem, mnohdy až baladickým či jinak narativním – viz.třeba „Birth Of A Gentleman“ či závěrečný kus „Two Shapes Of A Warrior“ (která má delší stopáž – 7:38). Tady navíc korunuje svůj nevšední výkon kontrabasista Valenčík – přiznám se vám, že jeho rozvolněný, dravý, mnohdy až brutální styl hry na jedné straně, a na druhé pak citlivá i emočně drtivá hra smyčcem nemá na naší scéně obdoby. (Nemluvím o virtuozitě, ale o výrazu. Jestli bych ho k někomu známému přirovnal, pak k Charliemu Hadenovi.) Schválně se soustřeďte na jeho hru třeba v „Left Forgotten“ (track č.10) – spadne vám prostě čelist! Nebo ta jeho typická rozdrnčenost (viz. „Underneath“)! Třebický je opravdovým hráčem na bicí a perkuse, což nejprůkazněji dokazuje ve dvou mistrovských miniaturách „Orbit“ a poté v „Back To The Orbit“. A Graham (alias Šťastný)? Tak ten se v klavírním doprovodu, podmalbách, mezihrách a sólech blíží genialitě Ellingtonově a Monkově, za to dám ruku do ohně! Ale nemyslete si, to ještě není vše, to hlavní teprve přijde: dvacetiminutová kompozice „La Suite En Dodekadence“! Mistrně vystavěná svita ve stylu Ornetta Colemana z jeho nejvrcholnějších nahrávek, se všemi těmi rytmickými roztodivnostmi, dynamickými i strukturálními zlomy, průlomy, svobodumyslnostmi, rozvášněními, rozvolněnostmi, chytlavostí i bluesovým feelingem, v případě klavíru až s janáčkovskou zpěvností ve druhé, baladické polovině, kdy tenora střídá basklarinet a divokost metamorfuje v hluboké rozjímání. A já tam dokonce slyším aj cimbál…

Skutečně mimořádný (nejen) jazzový počin!