Hudební fórum Hradec Králové #3 aneb Mystéria a zrcadla

HUDEBNÍ FÓRUM, festival světové soudobé hudby, pokračoval dne 6.listopadu třetím koncertem. Ke slovu se dostala opět domácí Filharmonie Hradec Králové, tentokrát pod taktovkou Marka Štryncla. Tento dirigent, jinak vedoucí známého souboru staré hudby Musica Florea, nastudoval s hradeckými filharmoniky tři soudobé skladby, jež však spojoval především duchovní obsah, vycházející z křesťanství, tudíž i inspirace právě ve staré hudbě. Proto byla osobnost dirigenta v tomto případě navýsost stěžejní.

 

Arvo PärtA domácí Filharmonie opět zazářila! Bylo to patrné již v úvodní skladbě Estonce Arvo Pärta (1935) „Festina Lente“ pro smyčcový orchestr a harfu ad libitum z roku 1988 – skladbě (v překladu „Spěchej pomalu“), která naplno odráží autorovu hlubokou spirituální pokoru, vycházející z jeho pravoslavné víry, k níž konvertoval v roce 1972. Nádherné melodické hlasy viol v neustálých obměnách a v kontrapunktu s houslemi a s dvojhlasem violoncell a kontrabasů, jež po procesu gradace ústily v onen osamocený hlas tintinnabuli, to jest typický pärtovský hlas člověka, bloudícího ve svém egoismu, kterému však tvůrce odpouští, zahrál smyčcový ansámbl hradecké Filharmonie s patřičným feelingem i sytou dynamikou a zároveň plasticky a ve spodním proudu s vypjatým emočním tahem. Chvílemi zvuk dosáhl hloubek Barberova Adagia – tím je řečeno vše, netřeba nic dalšího dodávat!

Pärtův generační souputnik, Nizozemec Louis Andriessen (1939) byl zastoupen skutečně po všech stránkách mistrovsky napsanou a interpretovanou kompozicí „Mysteriaën“ (Mystéria). Je složena ze šesti částí, pojmenovaných po kapitolách z knihy „Následování Krista“ (datované do 20.let 15.století) nizozemského augustiniána Tomáše Kempenského. Jde o příručku důsledné křesťanské askeze (ve smyslu „skromnost přináší nejen užitek, ale také potěšení“) a duchovní čistoty, takže hlavními tématy jsou marnosti, marnotratnosti, bída a pomíjivost pozemského světa a lidského života na něm, kdy takový život je jen strastiplnou poutí ke smrti, v ostrém kontrastu s cestou za vykoupením a s nadpozemským rájem. V Hradci Králové toto silně sugestivní dílo zaznělo pouhý rok po premiéře! A hradecká Filharmonie jej zahrála snad s ještě hlubším vhledem než Královský orchestr Concertgebow (alespoň soudě dle nahrávky), pro který byla skladba původně napsána. V úvodu se zaskvěla hrubá, ale o to více naléhavější atonalita, s drsně znějícími žesťovými nástroji (recenzentské vyzdvihování této sekce ve Filharmonii Hradec Králové je již příslovečným nošením sov do Atén), údernými perkusemi a plazmaticky působícími smyčci, ve druhé části hudba doslova vzlínala, poté meditativně rozjímala, ve čtvrté jedinečná podladěnost tónů jakoby transcedentálně metamorfovala v průzračnou meditaci v čistotě a pokoře, poté přišly na řadu zvonivé perkuse v kontrastu s burácejícími bicími, v poslední části pak orchestr těžil z podladěných partů klavíru a harfy, přičemž barvy smyčců, dřev i žesťů snad ani nebyly z tohoto světa. Výrazně se zde projevil také světelný background, jenž byl tentokrát tvořen nejen samotným osvětlovacím aparátem, ale také výtvarnými, většinou geometrickými prvky (Milan Drašnar, doc.Jaroslava Severová a Petr Zima).

unsuk chin 1Druhou polovinu koncertu vyplnila rozměrná kompozice „Miroirs des Temps“ (Zrcadla času – 1999) o generaci mladší korejské skladatelky Unsuk Chin (nar.1961 v Soulu), nyní žijící v Berlíně (v letech 1985-88 pobývala v Hamburku jako Ligetiho studentka). Sedmivětá skladba je postavena navíc na polyfonní vokální složce, většinou kánonického charakteru, přičemž (s výjimkou čistě instrumentálního Interludia, tvořeného až drtivým burácením a duněním bicích nástrojů) i orchestr (a mnohdy jen jeho značně zredukovaná část) zněl víceméně středověce či renesančně, navíc ještě ozvláštněn cizokrajnou jinakostí. Ale před čím musím nejhlouběji smeknout, byl výkon královéhradeckého vokálního septeta Gentleman Singers! Ti vystoupili ve složení Jakub Kubín (kontratenor), Libor Komárek a Radek Malý (tenor), Aleš Malý a Martin Struna (baryton), Václav Kovář a Richard Uhlíř (bas). V úvodní části, sestavené ze žalmů, dokázali vyjádřit pokoru a odevzdání, ve středověké světské písni Mercé, o morte exceloval sólový tenor, ve třetí (inspirované Guilaumem de Machaut) zpíval kvartet v bohatých variacích a´la Hilliard Ensemble, včetně račího kánonu. Po instrumentálním a emočně vypjatém Interludiu se Gentleman Singers vyznamenali v nadpozemsky vedených dlouhých vokálech v jedenáctihlasém račím kánonu na motivy textů moderního portugalského básníka Fernanda Pessoy (A morte é curva de estrada), aby se pak mohl vyznamenat výjimečný kontratenorový hlas Jakuba Kubína, který všem hlasům v podstatě vévodil (po vzoru Hilliard Ensemble). S neobyčejně obtížným, ani na sekundu neodlehčeným partem (jen za doprovodu dvou nástrojů, mírně disonantního souzvuku houslí a violoncella) se v kyperské milostné písni ze 14.století vyrovnal se ctí, a navíc ani s náznakem falešného citu, spíše syrověji, živočišně toužebněji. Přesto (nebo právě proto) úchvatně! V závěrečné části (račí formou uchopená úvodní věta) pak septet společně s orchestrem dosáhl až mystické sugestivity. To bych vydržel poslouchat věčnost.

Jako bych ten večer okusil nesmrtelnost…