Na druhém festivalovém koncertě HUDEBNÍHO FÓRA v Hradci Králové se dne 4.listopadu představila Janáčkova filharmonie Ostrava, a to pod pohostinskou taktovkou Pavla Šnajdra. Toto spojení se projevilo býti více než šťastné – výkon orchestru byl pod vedením tohoto znalce a obdivovatele soudobé hudby přímo famózní, a to prováděl dvě opravdu interpretačně obtížné (shodou okolností obě Páté) symfonie postsovětských skladatelů (jedné – a té nejsilnější – generace). Vlastně v době vzniku děl ještě sovětských… Přiznám se, že tento fakt (alespoň v mém případě) ještě více umocňoval emocionální prožitek při jejich poslechu. Paralela s tím, co se nyní děje mezi Ukrajinou a Ruskem, kdy nasvědčuje vše tomu, že vstává nová velmoc Sovětů, byla více než patrná…
V sále Filharmonie Hradec Králové zazněla nejprve „Symfonie č.5“, již v roce 1977 zkomponoval Gija Kančeli, gruzínský skladatel (ročník 1935), avšak žijící od 90.let v západní Evropě. Toto dílo má podtitul „Na památku mých rodičů“ a na ploše 30 minut se odehrává „drama bezmezné samoty lidstva před temnou tváří propasti“ (jak se vyjádřil sám Kančeli). Tato slova lze číst v bookletu souborného vydání jeho (sedmi) symfonií, jež natočil Tbilisi Symphony Orchestra s dirigentem (a Kančeliho přítelem již od dětství) Jansugem Kakhidze. I když existují další, a technicky dokonalejší provedení, gruzínský orchestr tomu dodává jednoduše mentálně autentičtější, tudíž přesvědčivější výraz. A tentýž dojem jsem měl i z interpretace Janáčkovou filharmonií Ostrava. Ta úžasně odstínila všechny nálady a polohy hudebního díla, aniž by rozbila polyfonní charakter, žestě se mnohdy až bolestně zařezávaly do smyčců, které pak díky nim z lahodně barevných a vřelých vzpomínek na dětství nechaly vyhřeznout ony běsy věcí příštích. Neustále se přelévající vlny krásy a zmaru, něhy a brutality, ony až drtivé kontrasty, to vše mělo díky ostravským filharmonikům proměnlivou dynamiku – z ticha vybuchovaly mohutné vřavy, emocionální intenzita se mnohdy dostávala až na samou hranici s fyzickou bolestí, aby se pak náhle zklidnila v něžné pohlazení. A také v torzo klasicistního motivu, hraného na cembalo, jež evokuje Kančeliho dětskou vzpomínku na matku, která doma hrála na spinet Mozarta a podobně – než do osudu rodiny zasáhla válka a Stalinova hrůzovláda. A tento kratičký part pak celou symfonii také zakončuje, a bohužel, ale pochopitelně a nezadržitelně, do ztracena… Mimochodem (a jen pro dokreslení sugestivity kontrastu) – na ozvučné desce cembala se do obecenstva skvěl latinský nápis Musica curat corpus et animam, což v překladu znamená: Hudba zklidňuje tělo i duši.
Po přestávce, ještě pln předchozího prožitku, mne (a všechny přítomné, tentokrát také hodně mladé posluchače – jak potěšitelné… a nadějné) čekala „Symfonie č.5“ ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova (nar.1937). Toto dílo z let 1980-82 je zcela oproštěno od dynamizujících a narativně dramatických prvků, slyšíte něco jako jednu nekonečnou melodii charakteru postludia, ale roztrhanou a místy rozdrásanou do jednotlivých frází i osamělých tónů, pozvolna doznívajících, kdy následují různě dlouhé prodlevy a pauzy, jež se ale o to hlouběji zadírají pod kůži. Tato zneklidňující hudební materie se neline, ale jaksi drolí kupředu – občas se to celé jaksi zadrhne, aby vytryskly smyčce skoro jako od Goreckého, ale po většinu různě zrelativizovaného času slyšíte jednotlivé tóny či drúzy tónů vyvěrat z jakéhosi pouze tušeného podloží, snad z podvědomí samotné hudby, do níž se člověk dnešního věku ještě ani nedokáže vnořit. Byť rozezná tu lahodné housle, tu milostnou harfu (zde zdvojenou), onde dramatický kontrapunkt žesťů a smyčců, střípky motivů, niternost či naopak vzletnost až filmového střihu, vzlínající touhu i drásavě potlačovanou rozkoš. Tady se naplno projevila zkušenost a erudovanost dirigenta, neboť orchestr hrál s plným vědomím každého taktu, dynamicky sice zdánlivě minimalisticky a nekontrastně, ale s bohatou barevností a téměř atomizačním výrazivem – díky preciznosti nastudování se tento proces jakéhosi rozkladu blížil až charakteru spektrální hudby, místy pak probleskly témbrové mikroplochy (nejčastěji žesťů) či elegičnost smyčců, takže si tady náhle podali ruce (dejme tomu) Pierre Boulez, Morton Feldman a Angelo Badalamenti. A opět se na povrch draly ony běsy, tak typické pro hudbu těch, co přežili Stalina… a které si ti tři výše jmenovaní skladatelé ani nemohli představit.
To vše Janáčkova filharmonie Ostrava dokázala ten večer vyjádřit. Bravo!