Vskutku divoká Nocz s Ivou Bittovou

Vskutku divoká Nocz s Ivou Bittovou

zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.9

Již pět let na domácí jazzové scéně působí kvartet NOCZ, vedený norským trumpetistou, zvukovým experimentátorem a skladatelem Didrikem Ingvaldsenem. Ten kvůli tomu drahný čas pobývá mimo svou vlast, a to v Brně (kde mimochodem hudbu i studoval). Po loňském debutu „Toys, Toys And Toys“ vydala toto neobyčejná formace album nové – dostalo jednoduchý, ale všeříkající titul „NOCZ & IVA BITTOVÁ“, a vyšlo opět na slovenském labelu Hevhetia. Jak vidno, free-jazzový kvartet se tu spojil s výsostnou avantgardní divou. A výsledek nemohl dopadnout jinak, než dobře. I když s výhradami… ale pěkně popořádku.

Didrik Ingvaldsen udivuje svými kompozičními i instrumentálními roztodivnostmi již od roku 1984. Studoval vedle Brna také na slovutné Juilliard School a poté se podílel na onom úžasném kvasu newyorského downtownu. Přednášel též na Leeds College Of Music ve Velké Británii a učil hru na dechové nástroje v Tanzánii a Faerských ostrovech. Působil v mnoha souborech (třeba UMO Big Band, Kitchen Orchestra) a hrál s free-jazzovými radikály typu Alexander von Schlippenbach a Evan Parker. Doma v Norsku vede vlastní soubor Pocket Corner.

forside1Kvartet Nocz kromě tohoto Nora tvoří tři o generaci mladší, ale hráčsky již mimořádně vyzrálí Brňáci: Radim Hanousek (sopran a baryton sax), Marian Friedl (kontrabas) a Václav Pálka (bicí, perkuse). Přičtěme k sestavě výjimečnou (a to i ve světovém kontextu) vokalistku a houslistku Ivu Bittovou, můžeme se už jen těšit na okamžik, kdy vložíme disk do přehravače. Album bylo navíc natočeno a mixováno v osvědčeném studiu V Zlín (Petr Vavřík, Ivo Viktorin, Marcel Gabriel) a posléze mastering provedl Alexej Charvát v pražském studiu Svengali. Zvuk je excelentní, stejně tak obal (Natalie Perkof).

Iva Bittová nezní na všech 14 (vesměs Ingvaldsenových) skladbách, jež bezmála hodinové album obsahuje. V pěti skladbách hraje pouze samotný kvartet a ten je bezvýhradně výtečný. Kdyby Ingvaldsen tón své trubky často neupravoval elektronikou a Hanousek by místo sopránky používal altku, zvuk kvarteta by evokoval revoluční zvuk společných nahrávek Ornetta Colemana a Dona Cherryho z konce 50.let. Já tuhle podobu jazzu můžu poslouchat od rána do večera, takže jsem si opravdu pochutnal. Nechybějí výrazné riffy a nosné melodické motivy, rytmika je hutná a přitom elastická, nechybí ani sólo kontrabasu („Sauvignon“) a bicích („J.Dock“). Ovšem vpravdě lahůdková jsou sóla trubky (např.zcela úchvatná je ve skladbě „Berlin Quartet 2“ a v závěrečné „Stavgnager Suite 1“) a sopránsaxofonu (podle mého názoru zcela nejlepší sólový chórus celého alba zazní v baladické kompozici „Elephant Song“!). Free-jazzové magma ozvláštní barytonsax jen jednou, zato jedinečně: „Sonnenalleé“ (předposlední track).

Na roli Bittové v tomto projektu jsem si musel teprve zvykat. Když její vokál i housle znějí tak, jak znám z jejích sólových nahrávek, tak se musím přiznat, že to na mne působilo zprvu rušivě. Nějak mi to tam nesedělo, jakoby z toho trčela a ne a ne vplout do zvukové materie. To je případ hned úvodního tracku „After“, vzniklého kolektivní improvizací. Její způsob vokálu i hry na housle, včetně pizzicata a souzvuku s hlasem, jsem slyšel už tolikrát! Čekal jsem něco nového, specifického pro tento projekt – a ono se to začalo naštěstí postupně objevovat: např. free-jazzová hra na housle a´la Leroy Jenkins („Arabica“, „First Floor“), jazzový scat (výborný v „Pioux“), free erupce a´la Norma Winstone (v Hanouskově skladbě „Spolu“), barvami nasáklá lyrika („Bio-Bio“), rozmanitá rozvernost („Dam Daka“) či pračlověčí vokál síly Modlitby kamene („XXX-YYY“).

Bezpochyby zdařilé progresivně jazzové album, jakých v naší domovině nevzniká mnoho!