Desátý ročník festivalu světové soudobé hudby HUDEBNÍ FÓRUM zahájila dne 30.října domácí Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera. A opět se potvrdilo, že toto těleso je v soudobé hudbě jako doma. Úvodní koncert patřil trojlístku nejameričtějších z amerických skladatelů současnosti.
Philip Glass, jeden ze zakladatelů minimalistické hudby, napsal Symfonii č.4 v roce 1996. Z ní zazněla první věta, nazvaná „Heroes“, skutečně inspirovaná stejnojmennou písní Davida Bowieho z jeho berlínského období (1977). Hradecká filharmonie disponuje vskutku znamenitými žesti, takže v jejich podání se dynamicky variovaný a rozložený hlavní motiv zařezával do repetetivních smyčcových figur nenásilně, s fanfárově oslavným zvukem. Pro zahřátí muzikantů i nás, hojně zastoupených posluchačů, nemohlo být lepšího kusu!
Mason Bates, o čtyřicet let mladší než Glass, je také pod přezdívkou Masonic znám v klubech San Francisca a Berlína jako DJ. A tak není divu, že orchestrální zvuk spojil právě s elektronickou hudbou. Přitom si pomáhá též tzv.field recordings, to jest zvuky přírodní a civilizační povahy, a tak navázal na francouzskou musique concréte 50.let (reprezentovanou jmény Pierre Schaeffer a Pierre Henry). Batesova pětivětá skladba „The B-Sides“ z roku 2009 vychází z půdorysu průlomových Pěti kusů pro orchestr op.16, jež napsal v roce 1909 Arnold Schönberg, přičemž „B-strany“ obsahují výrazné elektroakustické prvky. V první větě, nazvané „Koště systému“ (inspirované knihou Davida Fostera Wallace „Broom of the System“, v níž je vlas koštěte definován jako nástroj udržení chodu velkého, civilizačního stroje) zněly pod orchestrálními erupcemi elektrické loopy. Druhá věta „Zamlžená melodie (Hanalei)“ evokuje výhradně akusticky exotickou náladu jednoho z havajských ostrovů – karibsky perkusivní i barevně témbrové střípky rozhazoval orchestr s půvabnou, neudřenou nonšalancí. Do třetí věty „Gemini ve slunečním větru“ vstupoval dirigent se sluchátky (dost vzácný jev na našich pódiích), aby udržel pohromadě symfonickou vesmírnou odysseu se samply nahrávek NASA (ty jsou z roku 1965 a pocházejí z komunikace řídícího centra letu Gemini IV s astronautem Edem Whitem, který právě vystoupil jako první Američan do volného kosmu). Filharmonie dokázala hudební materii proměnlivě dynamizovat, zhušťovat a posléze vygradovat, udržela narativní napětí a tomu i odpovídající výraz. Po čtvrté, kolážovitě prokomponované větě „Černý Temescal“, vyjadřující noční náladu rezidenční čtvrti kalifornského Oaklandu, kompozice vrcholí místy až brutálním techno attackem ve „Skladištní medicině“. Titul odkazuje k opuštěným detroitským skladištím, kde se zrodil taneční subžánr techno a droga extáze. Orchestr na těchto industriálních úderech stavěl bohatě odstíněný, tu minimalistický, onde romantizující, v každém taktu však velmi expresivní hudební monolit. Posluchač opravdu cítil onu drsnou rozjařenost i sounáležitost tanečníků, hradecké těleso se tak proměnilo ve všemocného šamana. A hrálo až se živočišnou chutí! Tento skutečně výjimečný hudební zážitek komentoval jeden z posluchačů, když o přestávce čekal na panáka Jägermeistera: „Tak z tohodle jsem úplně hotovej. To je, jakoby Hradec vyhrál Pohár mistrů!“ Myslím, že lépe se to už nedalo vyjádřit…
Druhou půli koncertu vyplnila „Metropolis Symphony“, již napsal na přelomu 80.a 90.let dnes šedesátiletý Michael Daugherty. Tento vášnivý sběratel amerických artefaktů a uměleckých relikvií vytváří hudbu, která odráží typické americké reálie, včetně komiksů či místopisu. Metropolis v tomto případě znamená ono fiktivní město, ve kterém se odehrává příběh o Supermanovi. Symfonie je rozčleněna do pěti částí. Úvodní se jmenuje „Lex“ a sólový part houslí v souboji s orchestrem představuje Supermanova nepřítele č.1, Lexe Luthora. Do toho čtyři rozhodčí pískají na píšťalky. Hostující houslista David Pokorný (jinak člen smyčcového kvarteta Epoque) hrál s gustem, s nasazením vpravdě ďábelským, s bohatou škálou výrazovou i dynamickou, od posměšků přes lament až po zběsilost a vztek, přičemž se orchestr tu zadíral pod kůži, kontrabasy drnčely a dechy chrčely, onde se vzepjal k vznosné hymničnosti. Druhá část, nazvaná „Krypton“ (rodiště Supermana), uvozuje siréna a poté ztemní především tragicky dramatickými smyčci – zvláště violoncella a kontrabasy se tady skutečně rozehrály k nevšedně pojaté úloze. Další část se jmenuje po ďábelském skřítkovi „Mxyzptik“, s nímž Superman svádí také boj. Ten je vyjádřen sólovými party dvou fléten (Hana Brožová Knauerová a Claire Luquiens, jež střídá ještě pikolu). Jak známo, Superman vítězí, když donutí pidimužíka vyslovit svoje jméno pozpátku, což je ve struktuře kompozice vyjádřeno tzv.račím postupem. Obě flétnistky spolu sváděly skutečný souboj, kontrapunkticky až vražedný. Ve čtvrté části „Oh, Lois“ přichází ke slovu Supermanovo dobrodružství s reportérkou Lois Lane – poměrně zmatečné, proměnlivé, rozkouskované. Jak signifikantní! Orchestr však tyto mikromotivy a drúzy tónů a souzvuků dokázal propojit ve smysluplný útvar, v němž se posluchač neztratil. Závěrečné „Tango červené pláštěnky“ odstartoval duelový part lesního rohu, mistrně zahraný, aby se pak před posluchačem otevřelo meziplanetární bojiště s něčím jako hudební býčí zápasy – samozřejmě s výrazivem Nového tanga, a to v kontrastu s motivem Božího hněvu z latinské mše. Filharmonie Hradec Králové tady dosáhla až hudebně hororového a zádušního světa z filmů Tima Burtona. A pak posluchače smetla grandiózní coda…
Filharmonie Hradec Králové si za svůj interpretační výkon zaslouží obdiv, úctu a poděkování! Připravila další z nevšedních posluchačských zážitků, jež opět zdobí Hudební fórum.