Na americkém labelu Cuneiform Records vydal již čtvrté album finsko-americký kytarista, improvizátor a skladatel RAOUL BJÖRKENHEIM, tentokrát pod hlavičkou kvarteta ECSTASY – jmenuje se stejně, jen trochu pozměněně: „eCsTaSy“. Jde o výjimečně zdařilý a jedinečný projekt hudebního tvůrce na vrcholu svých sil, obklopeného trojlístkem neméně zdatných instrumentalistů. Deska byla natočena v Björkenheimově produkci v Helsinkách na sklonku roku 2012.
Raoul Björkenheim se narodil roku 1956 v Los Angeles finským rodičům. Prvních 15 let života strávil v Kalifornii a v New Yorku, obklopen umělci (jeho matkou je rusko-finská herečka a zpěvačka Taina Elg). V roce 1970 se s otcem odstěhoval do Finska. Zde vystudoval vysokou školu a potkal vůdčí osobnost finského free-jazzu, bubeníka Edwarda Vesalu. A to rozhodlo. Do konce 80.let hrál v jeho kapele, než založil svůj první soubor – slavný Krakatau. Dosud natočil na tři desítky alb v různých sestavách (kromě Krakatau např. Phantom City, Scorch Trio), spolupracoval snad se všemi světovými ikonami progresivního jazzu a improvisingu, psal také hudbu a aranže pro finský UMO Jazz Orchestra.
Raoul Björkenheim, tento kytarový samorost, vyrostlý na bluesově emotivní syrovosti Hendrixově, bezuzdné divokosti Sonnyho Sharrocka a s pradávným dechem hlubokých finských hvozdů v duši, založil kvartet Ecstasy roku 2010. Zkoumá nejrůznější hudební a zvukové nálady a impulsy, navzdory inspiraci ve free-jazzu ctí melodii a narativní stavbu. Ovšem s pohyblivou rytmikou a pod jaderným tlakem výbušných improvizací a riffů. A zalit bohatou škálou barev. Ecstasy ještě tvoří saxofonista Pauli Lyytinen, třicetiletá hvězda mladého finského jazzu, posedlá barvami tónů a experimenty s nimi, kontrabasista Jori Huhtala, nejmladší člen kvarteta (29 let), hrající jinak s Pohjolou, Hagansem a Riesem, a ostřílený bubeník Markku Ounaskari, který má za sebou spolupráci třeba s Konitzem, Stankem a Wheelerem.
Album „eCsTaSy“ obsahuje devět autorských kompozic – šest z autorské dílny lídra, tři skladby jsou výsledkem společné volné imptovizace. Úvodní track „El Pueblo Unido“ je až mahavishnovský jazz-rock, poměrně přehledný, energický, s tenorovými malbami a siestovou melodií na závěr. Jednoduchý, ale dravý kytarový riff žene následující skladbu „Sos“ k neuvěřitelně vygradovanému, dynamicky proměnlivému toku, z něhož se vyloupnou vynikající sóla na sopránku a kontrabas. „Deeper“ je první plod kolektivní improvizace – kytarista i basista hrají smyčcem, slyšíte také kalimbu, na kterou hraje Lyytinen, chřestí i zvoní perkuse, poté se nad tím vším klene sytý hlas tenorsaxofonu – kvarteto vytváří dlouhé tónové shluky, témbrové plochy i drony bezmála mystického vyznění. „No Delay“ je svižné fusion, ale s rozvolněnou, free-jazzově proměnlivou rytmikou a divokými souzvuky sopránky a kytary. Společná improvizace „Through the Looking Glass“ je zprvu ve všech nástrojích perkusivní, až naturální, kde kytara skřípe a dře, sopránka dýše. Je to prazvláštní zvukový konglomerát, který v mnohém evokuje hudbu Davida Torna (hlavně pro ECM). A pak už se to valí a album nabývá čím dál jedinečnějších podob. Úžasné kontrabasové sólo otevírá „As Luck Would Have It“, po minutě a dvaceti sekundách nastartuje zeppelinovským riffem dechberoucí lavinu, ze které vybuchne výtečné tenorsaxofonové sólo a posléze téměř blues-rocková kytara, aby skladba vygradovala do jízdy vstříc zappovskému peklu 70.let. Další ponor do neobvyklé zvukové materie představuje společná kompozice „Subterranean Samba“, s výrazným rytmickým tepem, křípotem a chřestotem, kde kytara dokonce evokuje zvuk preparovaného klavíru, a s free-jazzovými mikroerupcemi sopránky. Baladickou formu má následující „Treshold“, ale tu spíše jen cítíte kdesi vespod – jinak je to doopravdy práh do jiného jazzu, formou skutečně svobodného, přesto narativně bohatého. Album vrcholí nejdelší kompozicí (6:25) „The Sky Is Ruby“, která se skrze zappovské fusion s boulezovsky hledačskou zatvrzelostí proměňuje v eruptivní, bouřlivě gradovanou jízdu s bubenickým sólem na počátku, drtivou rytmikou, výborným tenorovým a poté kytarovým sólem a doslova vražednou codou. Po které se ale hned oklepete a s touhou po další posluchačské extázi si desku pustíte znovu. To vám zaručuju!
