Jazz Goes To Town – den čtvrtý: Standardy a nestandardy

Jazz Goes To Town – den čtvrtý: Standardy a nestandardy

Čtvrtý festivalový den (16.10.), kdy do Hradce Králové vstoupil jazz, otevřel kvartet OSIAN ROBERTS FOUR, jenž vystoupil v Divadle Drak. Soubor tohoto waleského tenorsaxofonisty, nyní však usazeného u nás, tvoří ještě vskutku hvězdná trojice domácích jazzmanů: pianista Najponk, kontrabasista Tomáš Kaštan Baroš a bubeník Martin Šulc. Osiana Robertse jsem slyšel naživo loni v listopadu v JazzDocku při křtu výtečného alba Štveráčkova kvarteta „The Form“, na kterém tento drobný, ale plnokrevný hráč hostoval a přispěl doň také autorsky v podobě svižné hardbopovky „Major Minor March“. Ta nyní zazněla také a patřila k nejlepším položkám koncertu. Martin Šulc je totiž bubeníkem, který je schopen ozvláštnit cokoli, včetně vojenského šramlu (ten vytváří sólovou hrou v úvodu i v závěru), z kterého se pak ovšem vyloupne parádní straight ahead jízda. Jinak bylo vystoupení sestaveno z amerických a britských standardů – třeba hned jako otvírák slavný Adderleyův „Work Song“, bravurně zahraná „Oleo“ Sonnyho Rollinse, „After You´ve Gone“ (dělali to snad úplně všichni, naposledy Hugh Laurie s Dr.Johnem), „I´ll Follow My Secret Heart“ legendárního britského divadelníka Noëla Cowarda (v Americe to proslavil Frank Sinatra), „Tea For Two“ Arta Tatuma, jímavá balada Billie Holiday „Everything I Have Is Yours“ či Nobleova „Cherokee“. Roberts se rozehrál k výrazově bezchybným sólovým chórusům, syceným bopovými věrozvěsty (Parker, Rollins, Adderley, Stitt, Golson…) a v případě balad Benem Websterem. Budiž mu přičteno ke cti, že nechával hodně prostoru také spoluhráčům. Najponkova klavírní hra má v sobě tolik bluesového feelingu, že se opakovaně musím přesvědčovat o barvě jeho kůže. Jako jeden z mála českých pianistů ví, že základem jazzu, a to i moderního, je právě blues – a týká se to o to víc i takového bopového novátora, jakým byl Thelonius Monk, jehož odkaz je pro Najponkovu hru zásadní. Kaštan Baroš odehrál jeden ze svých nejlepších setů, jaké jsem měl tu čest zažít – bravura, s jakou dokáže vystavět sólo třeba až u dna nástroje, aniž by v samoúčelné onanii (často typické pro basisty) utopil tvůrčí invenci, je na naší jazzové scéně nevídaná! A v závěrečném blues (coby přídavku) vykouzlil úžasné sólo celé smyčcem, což nebývá často. O bubeníkovi již byla řeč, tak na Šulcovu adresu snad ještě tolik: od bubeníka jsem dlouho neslyšel tak pestré podmalby právě k basovým sólům… Úchvatné vystoupení!

V přeplněném Springfield Clubu čtvrtý festivalový den pak doslova vyvrcholil! Erupce radosti, nadšení, energie – to je ve zkratce americký NAT OSBORN BAND. Tento mladý soubor založil v Brooklynu před třemi lety charismatický zpěvák a hráč na klávesy Nat Osborn a kromě něho jej tvoří ještě kytarista Dustin Carlson, baskytarista Mike Parker a bubeník, krakowský rodák Damian Niewinski. V loňském roce vydal tento kvartet debutové album „The King And The Clown“, které se objevilo v některých kritických žebříčcích nejlepších alb roku. Jejich hudba a hlavně její pódiová prezentace má koule, energie stříká na všechny strany, atmosféra a´la born to be wild, ona odzbrojující nespoutanost, by se dala krájet. I já jsem se přistihl, že jsem ničím nespoutaný, ani tou rolí recenzenta. A tak jsem bez kroucení hlavou nasával všemi póry těla hudbu, díky níž vstávaly z mrtvých americké kapely raných 80.let – nemohl jsem prostě neslyšet Foreigner a ještě patrněji Styx! Newyorčani oživili také hororový, mnohdy kabaretní, potažmo teatrální rock Alice Coopera, když nás vítal do svých nočních můr. Z (ne)mrtvých vstávali ukňouraní a zároveň ukřičení souloví frontmani – ale žádný James Brown, nýbrž ti z ranku modrookého soulu a´la Mick Hucknall (byť Brita a ještě k tomu jednoduše červeného). Občas jsem zaslechl dokonce novoromantického Boy George (zase Anglána), ale naštěstí to byly jen takové záblesky, z nichž se ale evidentně tetelily přítomné dívky a ženy, proměněné také v dívky. Kapela hrála především s rockovou (mnohdy až s art-rockovou) erudicí a nasazením, kde však bylo místo třeba i pro reggae, funky groovy, blues, psychedelii a fusion-jazz. Nezapomenutelný večer!

 

Autor fotoreportu: Jindřich Oplt