Třetí den (15.10.) Jazz Goes To Town opět ve skvělé formě! V Divadle Drak vystoupilo MATEJ BENKO TRIO – trio výrazově vytříbeného pianisty a skladatele, s nímž se objevila vzácně viděná rytmika: Tomáš Liška (kontrabas) a Dano Šoltis (bicí). Matej Benko představil kompozice z připravovaného alba, a to nejen vlastní, ale také předělávky pop-rockových písní z 80. a 90.let. Jen na čerstvě vydané úpravy Ježkových písní nedošlo – přece jen absence zpěváka, jemuž Benkův soubor sloužil jako doprovodný (Ondřej Ruml), byla příliš svazující.
Trio zahájilo nádherně gradovanou autorskou kompozicí „Chasing Shadows“. A já věděl, že to bude prostě to pravý ořechový! Benko hrál s nesmírným citem, každý tón byl vybroušen jako drahokam, každý akord vysoustružen dynamicky odstíněným úhozem. Z něho radost ze hry vyloženě sálal! Liška je neméně senzitivním instrumentalistou – dokázal hrát lyricky, až lahodně, avšak stejně tak vypjatě, drsně, robustně (místy mi evokoval dokonce Minguse!). A Šoltis? Když řeknu, že jsem dlouho neslyšel tak zvukově pestrou, dynamicky i rytmicky nápaditou, vpravdě invenční hru na bicí, rozhodně nebudu přehánět. Ale hlavně: jeho radost, až rozkoš, slast, s jakou hrál, to bylo až omamující – stejně jako on jsem si to užíval naplno i já. Následovaly odzbrojujícím způsobem uchopené coververze pop-rockových hitů – třeba „Voyage Voyage“ francouzské zpěvačky Desireless a jímavá balada „More Than Words“ amerických Extreme, zahrané neobyčejně elasticky. Výtečným způsobem trio odvyprávělo „Enrico´s Storytelling“ – a opravdu, jakoby ožil sám Benkem poctěný Pieranunzi, Fellini jazzového piana. Vrcholným zážitkem byla pro mne mistrně a emotivně strhujícím způsobem vystavěná Benkova kompozice „Cold Reading“ s velmi naléhavým motivem, jenž se zarýval pod kůži. Protagonisté hudební tok neustále gradovali, dynamizovali, obměňovali – a došlo dokonce na bachovskou fugu! Následující „Natural Selection“ koncert tria Mateje Benka vyvrcholil – zprvu zpěvná jemnůstka se před očima a ušima postupně měnila v bouřlivou jízdu, která zvedala ze sedadel. A to jsme ještě netušili, jakou úžasnou swingovou zběsilost jsme si jako přídavek vytleskali! Uff!
Ve Springfield Clubu nás pak čekal zcela jiný posluchačský zážitek – VILÉM SPILKA QUARTET z Brna. Soubor založil kytarista Spilka teprve vloni, tudíž je občas slyšet jistá nesehrannost, patrná hlavně v počátku jejich vystoupení – proto úvodní dva kousky, Coltraneův „Giant Steps“ a Monkova „Evidence“, vyzněly poněkud více rozvolněně, než by se slušelo. Ale pak už se čtveřice protagonistů rozehrála k velkému výkonu, mnohdy opravdu strhujícímu – vedle kapelníka ještě kontrabasista Vlastimil Trllo, bubeník Martin Kleibl (ten však, pravda, mohl sem tam trochu ubrat) a především saxofonista Radek Zapadlo. Ten svým vlastním, osobitě emotivním způsobem hry na tenora a sopránku spojuje novátorství dvou jazzových velikánů: Coltranea a Shortera. Jeho sóla mnohdy brala dech (jen jemu ne). Také Spilka postupem času rozpálil svou kytaru, a to až někam na dotek Granta Greena. Ale čím nás, posluchače, kvartet totálně vodvařil, byly coververze nedvědovek! Slyšet v hardbopovém hávu (občas s nafunkovělými groovy) třeba „Růže z papíru“, „Podvod“ (z jímavého blues pak vyhřezla bouře), coltraneovsky pojaté „Tulácké ráno“ a bluesově až spirituálně uchopená „Hejna včel“ (ústící až v něčem, co evokovalo Coltraneovo „Love Supreme“), to nemá v našem jazzu obdoby! Avšak také Spilkovy autorské kompozice nijak nezaostávaly – třeba shorterovská svižnůstka „Changes“ (s výbušným sólem na bicí) a podzimní balada, gradující až do groovů „Fall“. Ufff!
Autor fotoreportu: Jindřich Oplt