Druhý den festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové (14.října) jsme nejdříve mohli přivítat soubor MAREK NOVOTNÝ QUINTET. V Divadle Drak vystoupila sice jiná sestava, než ta, jež natočila eponymní album (recenze zde), ale onen nesmírně barevný hudební impresionismus zůstal zachován. Řekl bych dokonce, že byl i vřelejší a jaksi rafinovaněji emotivnější, včetně osvěžujících dávek humoru. Však také některé Novotného kompozice k impresionismu nepokrytě odkazovaly („Monet“). Vedle lídra, pianisty a výhradního autora kompozic Marka Novotného tvoří poetický kvintet violoncellista (jinak člen České filharmonie) Jan Keller, bubeník a perkusista Vladimír Třebícký (skutečně tvůrčí hráč, rozkročený mezi středověkou, renesanční, sefardskou, improvizační a soudobou vážnou hudbou), flétnista Robert Fischmann (jinak člen kapely Bran, hrající keltskou, potažmo bretaňskou hudbu) a za Štěpánku Balcarovou zaskočil (eufemisticky řečeno) trumpetista a jedinečný křídlovkář Miroslav Hloucal, kterého jistě netřeba představovat.

Marek Novotný jako jazzový skladatel je u nás ojedinělým úkazem. Jeho schopnost absorbovat do jazzové materie inspirace z hudby různých etnik i historických údobí a dát tomu soudržný, zvukomalebný tvar, ve kterém se však stále něco ojedinělého, osobitě tvůrčího děje, to nemá u nás, myslím, obdoby. (Pominu autobiografický údaj, že na University Of Massachusetts dosáhl Mistrovské stupně v oboru jazzová kompozice. A mimochodem: letos na jaře v Českých Budějovicích premiéroval s Jihočeskou filharmonií svou padesátiminutovou kompozici „Jazz Symphony“.) Violoncello dodává zvuku kvinteta ještě sytější barvu a Kellerova schopnost swingovat pomocí pizzicata je obdivuhodná, Fischmannova flétnová sóla evokují to nejlepší od synonymálních hráčů typu Herbie Mann, Hubert Laws a Jeremy Steig, Třebícký na bicí a perkuse více hraje než bubnuje (využíval na naše poměry až neobvyklé šíře úderů, způsobů hry, výraziva i dynamiky), Hloucal první polovinu spíše podbarvoval (v lahodných souzvucích hlavně s flétnou, především altovou), s přibývajícím časem se prosazoval více i jako sólista. Kapelníkova niterná klavírní hra připomínala zaujatost Jarretta, včetně charakteristického pobrukování při improvizaci. A tak jsme si mohli vychutnat třeba „Lydia Summer“ (názvuky turecké, respektive starobylé perské hudby), nádhernou debussyovky malebnou, zároveň vzrušující „Faun´s Dance“, hispánsko-sefardské prvky v „Glimmer Reflections“ (s využitím středověké arabské stupnice), komorní duo piana s violoncellem „Almost End“, vášnivým tangem kolorovanou „No Name“, barevně narativní „Gloomy Sunday“, latinskými a karibskými rytmy, také ozvěnou pouliční dechovky a west-coast jazzem sycenou skladbu „Frisco“, v harmonických souzvucích (bez rytmiky) lyrickou „Pro Kateřinu“, hardbopem nadupanou „Seven Up“ a závěrečný let s „Wings“ coby vytleskaný přídavek.

Ve Springfield Clubu nás pak čekala blues-rocková smršť v podání kytaristy a zpěváka LUKÁŠE MARTÍNKA se svým triem PRIVATE EARTHQUAKE. Vlastně výraz blues-rocková není úplně správný. Dramaturgie evidentně sází na kontrasty, a to zatím velmi ostré, ale Martínek hraje notně najazzle a rytmika nepostrádá funkové groovy, ani schopnost citlivého umocnění pomalých dvanáctek. Vedle baskytaristy Václava Vávry, mimochodem žáka Gumy Kulhánka (a bylo to znát), stanul za bicími nikoli kmenový člen tria Roman Vícha (ten den předtím rodil se zpěvačkou Klárou Vytiskovou z Toxique dceru Amálku), ale neméně zdatný Jiří Stivín, samozřejmě Jr. (Víchovi také věnovali Hendrixovu píseň „The Wind Cries Mary“.) Naprosto úžasným způsobem uchopili moje nejoblíbenější blues „Stormy Monday“ – Martínek se v této souvislosti hlásil k nepřekonatelným bratřím Allmanům, já mám tuto bluesovou perlu v sobě zakódovánu díky Stefanu Diestelmannovi. Ale to není podstatné. Martínkovo trio zahrálo prostě skvěle. A syn překonal otce – Lukáš je podle mne ještě lepším kytaristou než jeho otec Jan (Žlutý pes, Blues Messengers atd.), dokázal si nejen osvojit jedinečný styl a šmrnc starých pák (vedle Hendrixe a Johnnyho Wintera musím jmenovat především Stevieho RayVaughana), ale také současného velikána jménem Kenny Wayne Shepherd, a navíc do toho dostat i notný kus sebe sama (a to není vůbec samozřejmostí ani v případě slavných hráčů!). Velmi sympatickým rysem jeho hry je absence kvákadel, samplů, pák a dalších pomocných bazmeků, všechno vybrnkává, a to i prsty – proto jsou jeho vyhrávky a sóla tak pestré a nevyčerpatelně nápadité. Přiznám se, že bych jeho kytarová putování světem blues dokázal poslouchat hodiny a hodiny. A dokonce i jako zpěvák je sympaticky stylový, zpívá zdánlivě ledabyle, jen tak jakoby mimochodem (podobně jako třeba Hendrix). Jestli mne něco dokáže bytostně nabít, tak je to takováhle muzika!

(autor fotoreportu: Jindřich Oplt)

Další podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..