SSamozřejmě, SHAI MAESTRO TRIO nejsou v českých luzích a hájích poprvé (okouzlili třeba již na Jazzinci v Trutnově před dvěma lety a od té doby se do Čech jako dobří holubi rádi vracejí), ale tento koncert měl být výjimečný, neboť v rámci nejazzové akce – Dnů pro Izrael. Ty se v Hradci Králové konají již po osmnácté a na Galavečeru v Kongresovém centru Aldis dne 6.října koncertovalo právě toto znamenité jazzové trio. Pokud se dá ovšem půlhodinové vystoupení nazvat koncertem – víc toho totiž z časových důvodů trio nestihlo. Tento večer tak získal na výjimečnosti nikoli hudbou. Škoda, musím si jako jazzový recenzent povzdechnout, mohl to být skutečně nevšední hudební zážitek – Shai Maestro Trio hraje prostě skvěle!
A aby taky ne. Vždyť lídr, pianista Shai Maestro (narozen v Izraeli 5.února 1987, ale od roku 2009 žije v New Yorku), hrál pět let s Avishaiem Cohenem a natočil s ním onu čtveřici znamenitých alb (Gently Disturbed, Aurora, Senzitive Hours a Seven Seas). Mimochodem, celým Galavečerem zněl jako předěl mezi jednotlivými položkami programu (krátké filmy, vystoupení politiků, diplomatů a izraelských hrdinů) onen jímavý motiv z Cohenovy skladby „Remembering“ (z alba „At Home“ 2005), kde ale ještě nehraje Shai Maestro, nýbrž Sam Barsh. Maestrovo trio se pyšní jedinečnou rytmikou (což dokázalo i v té galavečerní půlhodince), kterou tvoří kontrabasista Jorge Roeder, původem Peruánec, ale od roku 2002 žije v USA (nejdříve v Bostonu, posléze v New Yorku, kde patří k nejvyhledávanějším basistům), a izraelský bubeník Ziv Ravitz, jenž ve Spojených státech žije již od roku 2000 a proslavil se jako člen kvarteta Lee Konitze. Shai Maestro Trio vzniklo v létě roku 2010 v Brooklynu a vydalo dosud dvě alba – loňské „The Road To Ithaca“ patřilo k nejlepším jazzovým albům roku a v některých zemích (Izrael, Francie) aspirovalo dokonce na příčku nejvyšší.
A z tohoto alba také pocházely všechny tři skladby, jež trio stačilo odehrát. V úvodu „Cinema G“ (tu ale napsal Ziv Ravitz) zaznělo lyrické klavírní antré, velmi melodické a vznosné, než se trio rozjelo k parádní jízdě se spoustou proměnlivých riffů a rytmických, výrazových i dynamických figur. Rytmika, zvláště bubeník, jde mnohdy proti pianu v až drtivém kontrapunktu, takže hudba tím získává napětí, jež vás dokáže pohltit s až fyzickým rozechvěním. V kompozici „Painting“ malují opravdu jazzový obraz, zprvu z táhlých, dynamicky modelovaných souzvuků až dronového charakteru. Zvláště kontrabasista hrou smyčcem dosahuje až elgarovsky violoncellových barev. Emotivní obsah postupně vyhřezává na povrch, bicí občas pod náporem tympánových paliček zaburácí, trio zvukovou materii zahušťují a gradují, než se chopinovsky do výšin rozletí osamělé piano. Svižný „Paradox“ pak doslova zvedal ze židlí. Protagonisté vlastně pracují s jedním jediným motivem a´la Satie, zprvu nesměle, poté s neobyčejnou, úchvatně tepavou silou, která přejde až v uragánový tah na branku. A zpět. Na řadu přijde nejen smyčcové sólo na kantrabas, ale také na doslova atomové bubenické sólo.
Panebože! Ještě, ještě, ještě….
