V neděli 28.září, v den svatého Václava, byl nádherný den. Modré nebe, sluneční lázeň, spousta hub, vůně a stvoly trav a keře vyšperkovány pavučinami. Kouzelné babí léto. Notoval jsem si píseň Petra Skoumala „Neopouštěj nás (svatý Václave)“…
A zatím už o rána nebyl mezi námi. Petr Skoumal. Opustil nás.
Když jsem v 90.letech prodával muziku, tak jsem maminám rozmlouval Dádu Patrasovou a místo ní nabízel písničky Petra Skoumala. Vždyť vědět, jak se loví gorila, to přece patří k pravému dětství, no ne?
V hlubokých nečasech 80.let pouštěl jeho písničky na svých Antidiskotékách Jirka Černý. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem poprvé slyšel Poločas rozpadu, Starý pán sedí (…a poslouchá jazz), Pokušení na táboře či Pavilon č.88… „Nebe je modrošedé/a jeřábi táhnou/Od nohou už to zebe/a víra se ztrácí//Antone Pavloviči/v pavilonu č.88/Někdo se náhle vztyčí/a pak se zvolna kácí…“ Byl jsem si konečně jist, že naděje umírá poslední.
V té době hrál klávesy v Mišíkově kapele Etc. Neměl hotové přehrávky, a tak bral za koncert pět stovek. Každý z členů kapely, včetně Mišíka, mu dával pár stovek navíc ze svého honoráře…
Psal písničky, které braly dech a dávaly naději. Když Sekce mladé hudby v roce 1984 sestavila (v podstatě ilegálně) z nahrávek různých neoficiálních zpěváků, písničkářů a skupin hodinovou kazetu, z jejíhož prodeje pak šel výtěžek na konto pro hladovějící Etiopii, Petr Skoumal přispěl nádhernou písní na báseň Josefa Kainara „Dítě začíná vidět“. Stále mi zní v duši, i když už kazeta vzala dávno za své…a pokud vím, tak tato Skoumalova píseň nikdy pak oficiálně nevyšla.
„…Zatím se dívej: bílá stěna./Na stěně visí smetáček./Smetáček klopí měkké brvy./U nohy stolu závěj v malém,/hromádka smetí/navrstvená./Neboj se. Ráno dojde na ni./Ze stěny sejmou smetáček,/a dají se do zametání./Co vývrtky, co chapadla,/zubatá kola otáčecí!//Ty budeš jednou zameten/jakousi malou, hebkou/Věcí.“
Neopustíš nás, Petře Skoumale, že ne?
