Do nedávna jsem si nedokázal představit, že by nějaká synth-popová zpěvačka a hudebnice přišla po Kate Bush, Björk či Rebecce Karijord s něčím když ne přímo novým, tak alespoň neotřelým. Přesto se tak stalo. Může za to francouzská LIDWINE a její debutové album „BEFORE OUR LIPS ARE COLD“, jež nyní vyšlo na francouzském labelu Taktic Music.
Lidwine (celým jménem Lidwine de Royer Dupré) je hudební samouk, kromě zpěvu hraje až virtuózním způsobem na harfu a naučila se pracovat s elektronikou (spolupracovala např.s Machinefabriek). Hudební tisk se o ní vyjádřil jako o zlostně svobodné a nezávislé muzikantce, poháněné mnohostrannou kreativitou. Věnuje se nejrůznějším projektům, včetně divadelních a filmových. Nedávno přesídlila do Paříže.
Na téměř třiačtyřicetiminutovém albu najdete desítku autorských písní, výhradně také v jejích aranžích, včetně smyčců, dechů, vokálů a samplů. Některé písně natočila zcela sama (úvodní „Patterns On the Panes“ či „Back&Forth“), někde jí pomohl třeba jen basista („Protective“). Hostující muzikanti pak ozvláštnily jinak značně syntetickou, i když neobyčejně barevnou a emocemi nasáklou hudbu natolik, že se z obyčejných synth-popových písní vylouply hudební perly! Příkladem budiž hned ta titulní, druhá v pořadí, jež je nasycena nejen plnokrevným sólovým zpěvem a´la Björk, ale také hutnou dechovou sekcí a mnohočetným vokálem a´la Värttinä. Ovšem nejkrásnějšími písněmi na albu jsou ty baladické. V nich se hudební barvy opravdu až tetelí, přelévají, vsakují, jiskří.. a když se ozve také zpěvaččina harfa, může být posluchač až omámen (jako já).
V „Blow the Horns“ už už máte dojem, že by se to mohlo rozmělnit v kašírovanou Enyu, ale nikdy k tomu ani na okamžik nedojde. Vždycky to Lidwine vyrovná opravdovou emocí, v tomto případě rozechvělostí hlasu, kterému věříte, a také mistrně skloubeným dechům, jež vytvářejí až dronovou vlnu. V „No Monkey“ si vychutnejte snovou atmosféru, vykreslenou nejen harfou, ale také smyčcovým triem, flétnou a pianem, kterou však autorka dokáže vygradovat k opravdovým emocím. Do svižné, rytmicky až hip-hopové skladby „The Pool“ vloží minimalistická ostinata flétny a najazzlou trubku, v prosté, komorní písni „Duet For Ghosts“ vás nejdříve harfa, violoncello, housle a flétna pohladí, aby vás posléze vystrašily hororovými kadencemi, přičemž flétnový part je výrazně minimalistický. Téměř až magickou, mysteriózní baladou, evokující to nejlepší od Kate Bush, budiž sólovka „The Boy Behind the Man“. Závěrečná „Holy Night“, kolorovaná harfou, smyčcovým kvartetem a vokály je zprvu interpretována tradičně, rozjímavě, ale po úvodních dvou minutách pak graduje zpěvaččinou vlastní adaptací vánoční melodie, v níž duchovní tajemnost střídá vypjatá naléhavost.
