Jedna z předních jazzových osobností v Itálii, pianista Vittorio Mezza, spojil letos svůj um se současným nejlepším saxofonistou v Německu Davidem Milzowem a na progresivním italském labelu Abeat Records nyní vydali pod názvem MEZZA MILZOW PROJECT debutové album. Přidal se k nim už pouze Mezzův dvorní bubeník Ettore Fioravanti. Přesto máte pocit, že tohle trio zní jako celý ansámbl…
Vittorio Mezza, ročník 1976, studoval zprvu klasickou hudbu, posléze se cele ponořil do studia jazzové hry a komponování (např.u Johna Taylora). Seznam jeho spoluhráčů, s nimiž hrál snad po celém světě, by vydal na celou hudební encyklopedii. Generační souputnik David Milzow studoval v Hannoveru a byl osobním žákem třeba takového Davida Liebmana. Jeho diplomová práce se týkala rozboru hry saxofonových géniů Coltranea, Rollinse, Shortera a Hendersona – v jeho hráčském naturelu se pochopitelně tato velká čtyřka razantně promítla, což mohli ocenit již třeba Eric Alexander, Richie Beirach a Jimmy Cobb. Ettore Fioravanti je o generaci starší (roč.1958) a jeho vyzrálost a zkušenost jsou pro trio zásadní. Jeho služeb využívali či nadále využívají i Paolo Fresu, Gianluigi Trovesi, Enrico Rava, David Liebman, Kenny Wheeler, Steve Lacy či Steve Swallow.
Na téměř hodinovém albu najdete desítku autorských kompozic, převážně z pera pianisty (6 plus 1 spoluautorství), zbytek je z dílny saxofonisty. Mezza zde střídá akustický klavír s elektrickým (Fender) pianem, Milzow tenora se sopránkou (tenorsax má ale navrch). Milzowovy skladby jsou tradičnější, vycházejí hodně ze shorterovského zvuku, což umocňuje i užití zawinulovského perlení elektrického piana (balady „Deep“ a „Dreamin´“ s tenorem a svižná „Run, Run, Run“ se sopránkou, evokující Weather Report). Společné dílko „Storducks“ je v úvodu téměř nu-jazzové, poté zazní solidní fusion, svižné, proměnlivé, s výraznými riffy.
Co však činí z alba nevšední posluchačský zážitek, jsou Mezzovy kompozice. Nejenže jeho inspirační zdroje jsou mnohem širší, ale také svou pestřejší stavbou skýtají výjimečnou hráčskou příležitost právě pro saxofonistu. A ten se jí chopil mírou vrchovatou. V úvodní „Linea di fuga Blues“ slyšíte nadupanou hardbopovou dvanáctku, se sytým hendersonovským tenorem a eruptivním dialogem piana a bicích. V „In tensione“ si vychutnejte opravdové napětí v instrumentální výměně ve víru Nového tanga. Prvním vrcholem je pak 8 a půl minutová skladba (nejdelší na albu) „Naufragio su un´isola deserta del Mar Mediterraneo“ (Ztroskotal jsem na pustém ostrově ve Středozemním moři), v níž sopránka zprvu klene nádhernou kantilénovou melodii a bubeník s mnohdy cageovsky preparovaným pianem zahušťuje spodní lyrický tok, aby pak všichni společně baladu gradovali s proměnlivými emocemi a dynamikou. Druhým vrcholem je hned následující (a opět lyrická) kompozice „Sera che viene“ (Je večer), tentokrát s tenorem, syceným coltraneovskými barvami, a s akustickým pianem, ve způsobu gradace evokujícím dokonce Esbjörna Svenssona, a s přímočarými, téměř rockovými bicími. Typem přehledné, nekomplikované balady, v níž se zaskvěje vřele teplý tón piana i tenora, je pak „Younique“. Album vrcholí pětiminutovou kompoziční perlou „Atonement“, a to ve znamení messiaenovského smíření. Zde jazzmani plnými hrstmi nabírají z pokladnice soudobé komorní hudby.
A protože na internetu momentálně chybí jakákoli hudební ukázka z desky Mezza Milzow Project, vezměte zavděk ochutnávku z hudby Mezzova tria a německého kvarteta Davida Milzowa:
zvuk – 4,5
hudba – 4,5
obal – 5