LAURA LUNA (de Castillo) je mexická multimediální a zvuková umělkyně, která již několik let žije a tvoří v Praze. V srpnu vydala album „Isolarios“, a to na nezávislém labelu Baba Vanga (vzniklém vloni na ose Berlín-Vídeň-Budapešť a nazvaném podle legendární bulharské věštkyně) v podobě digitálního alba a magnetofonové kazety.
Laura Luna nejenže vytváří syntetické zvuky na elektronické bázi, ale také pracuje s terénními nahrávkami naturálních zvuků a hlasů. A z těchto zdrojů komponuje imaginární (a potažmo imaginativní hudbu), již bych nazval abstraktní noise. Každému z vás se jistě někdy stalo, že nějaký zvuk či shluk zvuků vám v paměti evokoval cosi zasutého, fragmentárního, nějakou situaci, vjem, pocit, touhu, emoci. Tak něco podobného bude ve vás vyvolávat (či jen mžitkovat) hudba Laury Luny. Autorka k tomu dodává: „Způsob, kterým jsem začala vytvářet jednotlivé tracky, byl vždy inspirován nějakým imaginárním prostředím, po četbě nebo sledování různých jiných médií, které vyvolaly určité pocity touhy, paměti, melancholie a osamělosti, vždy ale ponořené do mlhavé fantazie a jemné ospalosti.“ S tím bych tak zcela nesouhlasil, protože po těchto slovech by posluchač čekal spíše ambient. Ale o ten na tomto albu vůbec nejde. Jeho přísady tam samozřejmě pocítíte, ale výsledkem je skutečně poměrně razantní hlukové plazma, byť velmi barevné, výrazově pestré a fantazijní.
Album je sestaveno z osmi skladeb. Úvodní „Auroras“ skutečně evokuje polární záři, i když jistě nikoli prvoplánově. Tvůrkyně zde pracuje především s materií minimalismu, ale postupně vrstvené figury nechává splynout do jednoho zdánlivě homogenního toku, který se však doslova chvěje jasem a nekonečným kolotočením. V „Annui Hours“ převažuje ambientní nálada, umocněná minimalistickým varhanním zvukem, ale podprahově až fyzicky vypjatá, „Nor Slumber No Sleep“ je sycen noisovými poryvy, notně industriálně zašpiněnými, z nichž se vylupují hororově přiškrcené lidské hlasy, v závěru však přece jenom vytane náznak melodie, torzo světla. V podobném duchu vyznívá také „Hobyahs“, kde navíc rozeznáme náznak ptačího zpěvu v kontrastu k minimalistickému, industriálnímu hluku. V nejdelší kompozici alba „Oxytocin“ (10:41) využívá Luna výhradně zvukových dronů, které vrší na sebe, přičemž každý dlouhý tón proměnlivě rozechvívá a dynamicky tvaruje. Po ambientní miniatuře „Simularca“ vás zasáhne „Wasteland“, koláž mužských, ženských i dětských hlasů, vystupujících z ruchů a šumů tranzistorů, kapesních počítačových her a herních automatů, jež se však postupně až magicky proměňují v lahodný minimalistický riff akordeonu. V závěrečném „The Woodsman“ pak Laura Luna vysoustruží až mysteriozně zabarvenou melodii, nejpatrnější, nejcelistvější z celé desky, čímž kompozice dosáhne až šamanské síly.
Nyní už nezbývá nic jiného, než abyste si album vychutnali na vlastní uši a plnými doušky. A kdo bude mít chuť poslechnout si Lauru Lunu naživo, má jedinečnou příležitost již tuto sobotu (20.září) v Hradci Králové na Severních terasách v Žižkových sadech (v rámci dlouhodobého projektu Menu Music, a to zdarma!) či o 6 dní později v pardubickém Divadle 29.