Norské dřevo se v Berlíně rozezvučelo v plné síle

Norské dřevo se v Berlíně rozezvučelo v plné síle

zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.5

Již v roce 1944 započal americký producent Norman Grantz se sérií koncertů jazzových hudebníků na půdě proslulých hudebních sálů, určených pro vážnou hudbu a k produkci velkých symfonických těles. Chtěl tak jazz zviditelnit i mezi umělecky vyhraněným publikem, získat pro improvizovanou hudbu široké společenské uznání. A to se mu podařilo. Koncerty Jazz at the Philharmonic pak trvaly až do roku 1983. Na tuto myšlenku v roce 2012 navázal šéf vydavatelství Act Music Siggi Loch a po loňském koncertu v Komorním sále Berlínských filharmoniků, na němž se setkaly tři současné klavírní hvězdy Iiro Rantala, Michael Wollny a Leszek Moźdźer a zaznamenaném na prvním albu, vyšlo nyní JAZZ AT BERLIN PHILHARMONIC II.s názvem „NORWEGIAN WOODS“. Ten se nijak nevztahuje ke skupině Beatles, ale k faktu, že tentokrát se na pódiu sešli výrazní představitelé norského jazzu: zpěvačka Solveig Slettahjell, kytarista Knut Reiersrud, pianista Bugge Wesseltoft a trio In The Country, to jest pianista Morten Ovenild, basista Roger Arntzen a bubeník Pal Hausken. Ještě s nimi na koncertě hrál trumpetista Mathias Eick, ale na albu chybí, neboť jeho vydavatelská stáj ECM se s Actem autorsky nedohodla (že by mnichovská rivalita?). Protagonisty jistě netřeba představovat, tak jen poznamenám, že Slettahjell je také životní partnerkou Ovenilda, což se samozřejmě na albu projevuje (myslím umělecky), a Reiersrudovo bluesové cítění poznamenává sound také výrazně. A nejen blues – ale k tomu se ještě dostanu. Celé album (na ploše 62 minut) jen potvrzuje skutečnost, že Norsko, tato země s pouhými 5 miliony obyvatel, je epicentrem současného evropského jazzu, a to jazzu osobitého! 0614427956927_600Hned úvodní skladba odhalí onu jedinečnou tvář severského jazzu – nekopírování amerických vzorů, inspirace ve vlastní hudební tradici, důraz na národní identitu a kořeny. Reiersrud a Ovenild zaranžovali starou norskou církevní píseň „Ingen Vinner Frem Til Den Evige Ro“ (Není vítěze, dokud nenastane věčný mír) vskutku mistrně. Všimněte si, jak dokáží pracovat s dynamikou, gradací, s emocemi, výrazem ve stavbě struktury kompozice i barvami svých nástrojů, a také citově bohatého zpěvu Slettahjell. I v následující Ovenildově instrumentálce „Can I Come Home Now“ slyšíte vznosnou melodii, vytrysklou z pramene lidové melodiky. Po svém uchopí také hit amerického písničkáře Johna Hiatta „Have A Little Faith In Me“ z roku 1987 – je zpívaná zprvu něžněji, hudebně je více rozvolněná, narušovaná elektronickými ruchy, postupně nabývající na intenzitě a zahušťovaná klavírními a kytarovými podmalbami. Wesseltoft se sólově blýskne ve skladbě „Chicken Feathers“, kterou napsal Steve Kuhn pro živé album svého kvarteta z New Yorku v roce 1972 (s Georgem Mrazem). V sále Berlínských filharmoniků zazněla tato skladba v expresivnější, a zároveň syntetičtější podobě, neboť interpret čerpal také ze soudobé vážné hudby. Reiersrud ve vlastní sólové skladbě „Jargo“ nevychází pouze z blues, ale více z vlastního studia hudby v Africe, Nepálu a Indii, a tyto cizokrajnosti mísí s ozvěnami z norských fjordů a Apalačských hor. Reiersrud s Wesseltoftem transformovali v „Saeterjentens Sontag“ hlavní motiv ze stejnojmenného romantického šlágru Oleho Bulla, norského houslisty a skladatele 19.století (mimochodem přítele Ference Liszta), do podoby úžasného impresionistického dueta kytary a klavíru. Pohladí vás také vzletná melodie dalšího norského tradicionálu, večerního duchovního hymnu „Ned I Vester Soli Glader“, kde zpěvačku doprovází všichni protagonisté. Až gospelovou vznešenost a emocionalitu vtiskli Norové písni Toma Waitse „Take It With Me“, přičemž Slettahjellové výraz se postupně mění v exaltovanost a´la Nina Simone. Závěrečným bluesovým standardem „Nobody´s Fault But Mine“ album vpravdě vrcholí. Norští muzikanti ho pojali rozvolněněji, což jim umožnilo postupné tvarování nosné materie od gospelu, přes folk-blues (Reiersrud zaperlí také s foukací harmonikou), plantovsky rockovou vypjatost, až k instrumentálně emočním výšinám. Bouřlivému potlesku v závěru se netřeba divit… http://www.youtube.com/watch?v=IEJqvmq9ACw