Obsah tohoto dílu našeho seriálu o pozoruhodném vydavatelství Hevhetia spojuje jedna manželská dvojice pianistů – Nora a Miki Škutovi.
NORA ŠKUTA (na obalu bez háčku) zde v roce 2005 vydala SACD „Sonatas And Interludes“, jež obsahuje slavnou kolekci 20 skladeb pro preparované piano (o celkové délce 61 minut), které v letech 1946 – 48 zkomponoval avantgardní americký skladatel John Cage. 16 sonát a 4 interludia již nesou stopy Cageova vnoření do indické filozofie a hudby. Premiérovala je 12.ledna 1949 v Carnegie Hall jeho přítelkyně, známá klavíristka Maro Ajemian. Od té doby lákají další a další interprety, kteří je považují za skutečnou výzvu. Estetika Cageových sonát a interludií totiž vychází z osmi tzv.trvalých emocí, a to ve dvou skupinách – čtyř bílých (humor, erotika, zázrak, heroismus) a čtyř černých (hněv, strach, znechucení, smutek), jež však nakonec ústí v emoci devátou, nejdůležitější – a tou je klid. Avšak autor neurčil, která ze skladeb se k té které emoci vztahuje, takže záleží jen a pouze na interpretovi, jakou náladu zvolí. Ani způsob preparace nástroje není Cagem striktně přikázán, pouze doporučen – jen cizorodé předměty jsou dané (šrouby, ořechy, kousky gumy, plastu, dřeva…). Před Norou Škuta tyto Cageovy perly, vypreparované z klavíru, natočili pro věhlasná vydavatelství takové interpretační hvězdy, jako např. John Tibury, Joshua Pierce, Mario Bertoncini, Nigel Butterley, Boris Berman, Joanna Mac Gregor, Margaret Leng Tan a nejčerstvěji Antonis Anissegos. Slovenská pianistka se jim přinejmenším vyrovná, ne-li je přímo předčí – britský magazín Classic FM na jejím pojetí oceňuje křehkost a osobitost, s níž našla pravděpodobně ten správný klíč k tajemnému interpretačnímu mechanismu, a zároveň odhalila autorův lišácký smysl pro humor. Jeden renomovaný americký hudební publicista toto album dokonce zařadil do stovky těch, které by měl člověk slyšet, než umře…
Nořin manžel a také pianista MIKI (Miklós) ŠKUTA, ročník 1960, se pohybuje nejen ve světě klasické a soudobé hudby, ale také popu, jazzu (Tomasz Stańko, Christian Muthspiel, Didier Lockwood) a volné improvizace. V té se stal jeho nejčastějším a nejosvědčenějším spoluhráčem flétnista (a skladatel) MAREK PIAČEK, ročník 1972, člen mnoha experimentálních souborů (např.Veni Ensemble) a vyhledávaný kolega pro mnohé věhlasné improvizátory (Nick Collins, David Dramm, Günter Müller, John Oswald, Jon Rose, Elliot Sharp, Petr Vrba atd.). Jejich šedesátiminutové album „Skuta/Piacek – Darmstadt Acoustic Breakcore“ z roku 2009 vás zahltí 17 skladbami – od pěti interludií sotva do 1 minuty, až po obsáhlou finální kompozici „Sound Garden – Postlude“ v délce téměř 16 minut. Ono slovo „zahltí“ se nevztahuje ani tak k počtu tracků, alébrž k hustotě a vypjatosti tónů, a to navíc ve dvou magmatických vlnách vražedné energie, jež hrozí doslova spálením, respektive utopením, popřípadě obojím. Úvodní dvanáctiminutová „Rain In Cage“začíná ještě pozvolna, téměř šumně ambientně, ale už i zde dochází k postupnému zahušťování a drsnění tónů, a tudíž k vypjaté gradaci. Od následující „Fast And Furious“ vás dvojice nelítostných improvizátorů už nenechá vydechnout. Ano, je to hudba, již protagonisté vylupují z každodenního života, to jest všechno to agresivní, zneklidňující, aby se z toho pokusili udělat něco hodnotného, smysluplného. Ovšem jejich pojetí ne každému sedne…
Což ale neplatí pro další improvizátorské album, shodou okolností natočené v tom samém roce. Miki Škuta se na něm spojil tentokrát s trombonistou: „Bertl Mütter/Miki Skuta – 10 Initial Epilogues“. Bertl Mütter (ročník 1965) je skutečně výjimečný rakouský trombonista, který nejčastěji vystupuje sólově, také komponuje, a proslavil se jedinečnou vlastní re-interpretací Schubertova cyklu Winterreise. Bezmála osmdesátiminutové album duet klavír+trombon obsahuje 10 skladeb- Epilogů různých délek, označených pouze velkými písmeny abecedy – od 3 minut („A“) až po 16 a půl („P“). Tato dvojice vsadila na výrazově a barevně pestřejší dialog, mnohdy tichý, s lahodností ambientu, často s výraznými melodickými motivy, které jsou především trombonistou rozvíjeny jazzovou, tonální improvizací. Niterné, někdy až snové plochy, se střídají s emotivně vypjatějšími, v nichž Mütter zkoumá i mimorejstříkové možnosti svého nástroje. Ale ani na okamžik neztrácí ani jeden z nich soudnost a srozumitelnost…
- Hudební klenoty ze šperkařství Hevhetia – 1.část
- Hudební klenoty ze šperkařství Hevhetia – 2.část
- Hudební klenoty ze šperkařství Hevhetia – 3.část
- Hudební klenoty ze šperkařství Hevhetia – 4.část
- Hudební klenoty ze šperkařství Hevhetia – 5.část (aktuálně čtete)