Hudební klenoty ze šperkařství Hevhetia – 5.část

Hudební klenoty ze šperkařství Hevhetia – 5.část

Obsah tohoto dílu našeho seriálu o pozoruhodném vydavatelství Hevhetia spojuje jedna manželská dvojice pianistů – Nora a Miki Škutovi.

Hudební klenoty ze šperkařství Hevhetia – 5.částNORA ŠKUTA (na obalu bez háčku) zde v roce 2005 vydala SACD „Sonatas And Interludes“, jež obsahuje slavnou kolekci 20 skladeb pro preparované piano (o celkové délce 61 minut), které v letech 1946 – 48 zkomponoval avantgardní americký skladatel John Cage. 16 sonát a 4 interludia již nesou stopy Cageova vnoření do indické filozofie a hudby. Premiérovala je 12.ledna 1949 v Carnegie Hall jeho přítelkyně, známá klavíristka Maro Ajemian. Od té doby lákají další a další interprety, kteří je považují za skutečnou výzvu. Estetika Cageových sonát a interludií totiž vychází z osmi tzv.trvalých emocí, a to ve dvou skupinách – čtyř bílých (humor, erotika, zázrak, heroismus) a čtyř černých (hněv, strach, znechucení, smutek), jež však nakonec ústí v emoci devátou, nejdůležitější – a tou je klid. Avšak autor neurčil, která ze skladeb se k té které emoci vztahuje, takže záleží jen a pouze na interpretovi, jakou náladu zvolí. Ani způsob preparace nástroje není Cagem striktně přikázán, pouze doporučen – jen cizorodé předměty jsou dané (šrouby, ořechy, kousky gumy, plastu, dřeva…). Před Norou Škuta tyto Cageovy perly, vypreparované z klavíru, natočili pro věhlasná vydavatelství takové interpretační hvězdy, jako např. John Tibury, Joshua Pierce, Mario Bertoncini, Nigel Butterley, Boris Berman, Joanna Mac Gregor, Margaret Leng Tan a nejčerstvěji Antonis Anissegos. Slovenská pianistka se jim přinejmenším vyrovná, ne-li je přímo předčí – britský magazín Classic FM na jejím pojetí oceňuje křehkost a osobitost, s níž našla pravděpodobně ten správný klíč k tajemnému interpretačnímu mechanismu, a zároveň odhalila autorův lišácký smysl pro humor. Jeden renomovaný americký hudební publicista toto album dokonce zařadil do stovky těch, které by měl člověk slyšet, než umře…

Hudební klenoty ze šperkařství Hevhetia – 5.částNořin manžel a také pianista MIKI (Miklós) ŠKUTA, ročník 1960, se pohybuje nejen ve světě klasické a soudobé hudby, ale také popu, jazzu (Tomasz Stańko, Christian Muthspiel, Didier Lockwood) a volné improvizace. V té se stal jeho nejčastějším a nejosvědčenějším spoluhráčem flétnista (a skladatel) MAREK PIAČEK, ročník 1972, člen mnoha experimentálních souborů (např.Veni Ensemble) a vyhledávaný kolega pro mnohé věhlasné improvizátory (Nick Collins, David Dramm, Günter Müller, John Oswald, Jon Rose, Elliot Sharp, Petr Vrba atd.). Jejich šedesátiminutové album „Skuta/Piacek – Darmstadt Acoustic Breakcore“ z roku 2009 vás zahltí 17 skladbami – od pěti interludií sotva do 1 minuty, až po obsáhlou finální kompozici „Sound Garden – Postlude“ v délce téměř 16 minut. Ono slovo „zahltí“ se nevztahuje ani tak k počtu tracků, alébrž k hustotě a vypjatosti tónů, a to navíc ve dvou magmatických vlnách vražedné energie, jež hrozí doslova spálením, respektive utopením, popřípadě obojím. Úvodní dvanáctiminutová „Rain In Cage“začíná ještě pozvolna, téměř šumně ambientně, ale už i zde dochází k postupnému zahušťování a drsnění tónů, a tudíž k vypjaté gradaci. Od následující „Fast And Furious“ vás dvojice nelítostných improvizátorů už nenechá vydechnout. Ano, je to hudba, již protagonisté vylupují z každodenního života, to jest všechno to agresivní, zneklidňující, aby se z toho pokusili udělat něco hodnotného, smysluplného. Ovšem jejich pojetí ne každému sedne…

Hudební klenoty ze šperkařství Hevhetia – 5.částCož ale neplatí pro další improvizátorské album, shodou okolností natočené v tom samém roce. Miki Škuta se na něm spojil tentokrát s trombonistou: „Bertl Mütter/Miki Skuta – 10 Initial Epilogues“. Bertl Mütter (ročník 1965) je skutečně výjimečný rakouský trombonista, který nejčastěji vystupuje sólově, také komponuje, a proslavil se jedinečnou vlastní re-interpretací Schubertova cyklu Winterreise. Bezmála osmdesátiminutové album duet klavír+trombon obsahuje 10 skladeb- Epilogů různých délek, označených pouze velkými písmeny abecedy – od 3 minut („A“) až po 16 a půl („P“). Tato dvojice vsadila na výrazově a barevně pestřejší dialog, mnohdy tichý, s lahodností ambientu, často s výraznými melodickými motivy, které jsou především trombonistou rozvíjeny jazzovou, tonální improvizací. Niterné, někdy až snové plochy, se střídají s emotivně vypjatějšími, v nichž Mütter zkoumá i mimorejstříkové možnosti svého nástroje. Ale ani na okamžik neztrácí ani jeden z nich soudnost a srozumitelnost…

Ostatní díly seriálu: