Why, Ginger Baker? Protože mi to pořád bubnuje!

Why, Ginger Baker? Protože mi to pořád bubnuje!

zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.4

19.srpna mu bude 75, přesto je britská bubenická legenda GINGER BAKER stále při chuti. Nyní vydal na labelu Motéma Music nové album, jež se zove příznačně „Why?“. Jde o jeho první studiové album po 16 letech! A proč? „Protože mě to stále baví,“ nechal se slyšet Baker. „A co bych měl taky jinýho dělat?“

Bývalý člen rockové superskupiny The Cream (společně s Claptonem a Brucem) již od počátku 70.let zakládá různé sestavy, s nimiž brázdí také jazzové vody (Ginger Baker´s Air Force, Baker Gurvitz Army, Ginger Baker Trio, Ginger Baker´s Jazz Confusion atd.). Jeho sólová diskografie čítá na tři desítky alb. A čerstvé CD „Why?“ patří rozhodně k těm podařeným.

Gingerovi Bakerovi to stále bubnuje, o tom žádná. Navíc má na desce vedle sebe zdatné spoluhráče. Současnou sestavu jeho kvarteta Jazz Confusion tvoří ještě americký saxofonista Pee Wee Ellis (v 60.letech šéfoval bandu Jamese Browna, poté doprovázel třeba Van Morrisona), britský basista Alec Dankworth (ten získal ostruhy např. u Brubecka, Abdullaha Ibrahima, Clarka Terryho, Nigela Kennedyho) a africký perkusionista Abass Dodoo (ex- Peter Gabriel, Salif Keita, Angelique Kidjo, Youssou N´Dour). Repertoár je na albu také dost atraktivní, tvoří jej 8 osvědčených kompozic.

a2593422134_10Již úvodní „Ginger Spice“ patří k prověřeným koncertním položkám Gingera Bakera. Tuhle skladbu pro něj napsal trumpetista Ron Miles a najdete ji už na albu „Coward Of the County“ z roku 1999. Tam saxofonový part náleží hostujícímu Jamesu Carterovi. Současný kvartet to rozbalí okamžitě naplno a je vám hned jasné, s kým máte tu čest. Rytmické předivo je pořádně husté, sycené africkými polyrytmy, do toho se dere ještě rázná basová kytara (Dankworth ji na albu střídá ještě s elektrickou basou a kontrabasem) a nad tím vším se line chytlavá melodie, ztvárněná sytým tenorsaxofonem. Ze zmíněné starší desky pochází ještě Bakerova pecka „Cyril Davis“, lahodně melodická pocta britskému pionýrovi bluesové foukací harmoniky, s parkerovsky vedeným saxofonovým hlasem. Pee Wee Ellis je autorsky zastoupen vynikající kompozicí „Twelve And More Blues“ (zní na jeho stejnojmenném albu z roku 1993), v níž se opět zaskví jeho tenor, přičemž bluesový model dostal svižný, nafunkovělý kabát. Bakerovy vyhrávky jsou nápadité, kontrabas šťavnatý, celé se to pak rozjede s hard-bopovou energií. Shorterova perla „Footprints“ tady zachovává všechny své barvy, obohacena je o synchronní sólo bicích a perkusí. Bakerova kompozice „Ain Temouchant“ (což je starodávné alžírské město) je samozřejmě ovlivněna arabskou melodikou, v saxofonovém sóle cituje Ellis z Ellingtonovy Karavany, perkuse s bicími jsou výrazně severoafrické. Múžete srovnat se starší interpretací, kterou najdete na albu Bakerova tria (s Frisellem a Hadenem!) „Going Back Home“ (1994). Ta nová je prostě jiná. A to je dobře, že Baker neustrnul, že se neopakuje, že sám sebe nevykrádá. Vychutnejte se kupříkladu jeho excelentní hru ve standardu „St.Thomas“, v níž sice i ostatní zachovali onu typickou karibskou příchuť, ale sound Sonnyho Rollinse nenapodobují. Nigerijský tradicionál „Aiko Blaye“ je úžasně zahuštěn rytmickým předivem, tenorsax v sóle nabírá z kořenky free-jazzu a lahodně pepří afro-sound, aby se pak bicí a perkuse utrhly ze řetězu (ale neutekly). Závěrečná „Why?“ pak připomene Bakerovu rockovou minulost.

Posuďte sami – album je možné si poslechnout zde: