Open Air program 20.ročníku festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové přinesl 27.června dva koncerty, které v Den památky obětí komunistického režimu znamenaly zároveň oslavu tvůrčí i společenské svobody. Dokladem toho budiž nejen tento desetidenní festival divadla, hudby a setkávání bez hranic, ale také aktivity dvou hradeckých muzikantů a kumštýřů – Martina Brunnera a Jiřího Vyšohlída. V časech minulých jako Ventil Duo rozháněli šedá oblaka bezpáteřnosti a černotu zmaru (omlouvám se za ten patos), nyní se obklopili mladými adepty jazzu, aby jim na oplátku za elixír mládí předali své zkušenosti (byť se to dnes moc nenosí, je to málo in a prý se tím potlačuje individualita mladého člověka).

Naštěstí v jazzu to tolik neplatí.

Na Kavčím plácku se Martin Brunner představil jako dirigent a principál BIG BANDu HRABĚTE ŠPORKA. V čele orchestru stojí od roku 2009. Big band je složen výhradně z žáků ZUŠ J.A.Šporka v Jaroměři. Páteří repertoáru jsou skladby Milana Svobody, v jehož bandech Brunner dvacet let hrál. Zatímco drtivá většina mládežnických orchestrů hraje taneční a swingovou muziku, tenhle posluchače válcuje peckami moderního velkokapelového jazzu, třeba od takového Dona Ellise – a to už je pořádná kláda! Také úroveň sólujích muzikantů je neobyčejně vysoká – jmenuji třeba tenorsaxofonistu Zdeňka Rybu a trombonistu Zdeňka Boreckého. Rytmika šlape jako hodinky, orchestrální sazby jsou výživné a přesné, všechny sekce (nejpočetnější je saxofonová, posílená ještě o dvě flétny) jsou vybarveny naplno. Nejlepší český big band z líhně ZUŠ, jaký jsem dosud slyšel!

Jiří Vyšohlíd se zase v klubu Divadla Drak představil jako lídr kvarteta BMVV, příležitostného uskupení, kde se setkal otec se synem a synovými kamarády také o generaci mladšími. Vyšohlíd senior za elektrickým pianem připomínal Gila Evanse v čase jeho pražské návštěvy s legendárním projektem Svengali, který změnil mnohým lidem u nás život (včetně mě). Vyšohlíd junior se vypracoval na vynikajícího eklektického a elastického baskytaristu (a začal se prý poohlížet také po kontrabasu), totéž platí i pro bubeníka Tadeáše Macla, který se nerozpakoval zahrát i na radiátor, a bylo to přesně to pravé ořechové! Kytarista Jan Bára sytil zvuk kvarteta tvárnými jazz-rockovými riffy a akordy, nebál se hutných sól ani hustě tkaných vyhrávek. Repertoár čerpali především ze zlatého fondu elektrického jazzu 60. a 70.let. V této souvislosti bych zmínil excelentní uchopení Coreova klenotu „Spain“ a omračující, navýsost tvůrčí (a pořádně dlouhá) verze Davisova hitu „Jean Pierre“. Tak tím jste mne, pánové, opravdu odvařili!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..