Vydali dvě alba na značce Tzadik. Otec basáka hrál roky s Johnem Zornem v nejdivočejším projektu: Naked City, jeho praděda pak šéfoval osobnímu klezmerovému bandu ruského cara! Mísí na prvý pohled neslučitelné žánry: free-jazz, indie rock, klezmer, arabskou muziku, ambient, noise, reggae, afro-beat, dub, salsu…tak to je washingtonské trio LES RHINOCÉROS, jež převálcovalo návštěvníky open-air programu v rámci festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové. Kapela vystoupila dne 26.června na Pivovarském náměstí, a to v podvečer, ve stroze úřednickém prostředí polistopadové modernity, což náramně kontrapunkticky dotvářelo živočišnou a ničím nespoutanou hudbu.
Michael Coltun u basové kytary, Jonathan Burrier za bicí soupravou (celkem normální, žádná udivující baterie) a charismatický kytarista Amit Peled zahráli to nejlepší z obou alb („jednička“ vyšla v roce 2011, „dvojka“ 2013). Samé instrumentálky, jedna navazovala na druhou, jen občas chtěli slyšet nadšený ohlas z publika. Takhle naživo ještě více zfyzičtěla grungeová energie, s níž vařili s fantazií a vírou alchymistů třaskavý amalgám především z klezmerových, arabských a jazzových motivů, jež rozbíjeli erupcemi volné improvizace a hlukovými poryvy.
Vizuálně jako frontman působí kytarista spalujícího vzezření, také své spoluhráče ovládá pohledy a gesty, mění místa. Basák stojí téměř na jednom místě, občas se skloní k elektronickým mašinkám a hejblátkům a otáčí se k bubeníkovi. Ten svůj nástroj každým úderem buď krotí, nebo oživuje a rozběsňuje. A kolem nich víří tóny z válečných zón dneška, tóny rasové a náboženské nesmiřitelnosti, a tančí spolu a spojují se a objímají a dovádějí spolu jako první děti, děti ještě bez viny. Takhle by vystoupení Les Rhinocéros popsal hradecký rodák Viktor Fischl a dozajista by neměl v uších špunty…