Claudia Montero: konec absence argentinského postromantismu

Claudia Montero: konec absence argentinského postromantismu

zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.3

Když se řekne Argentina, většina našinců si vybaví kromě Maradony (a vůbec fotbalu), telenovel a obřích hovězích steaků tak ještě Astora Piazzollu. Ale hudba této jihoamerické země není pouze tzv. Nové tango. Tvoří a hraje se zde také jazz, avantgardní rock, experimentální elektronická hudba a samozřejmě vážná hudba. V té se čím dál více prosazuje skladatelka CLAUDIA MONTERO. Ačkoli u ní je to poněkud složitější…

Narodila se 10.září 1983 v Buenos Aires, ale od roku 2002 žije ve španělské Valencii. Má od narození dvojí občanství – její otec je Španěl, matka Argentinka. Od počátku své hudební kariéry byla světoběžnicí, se svými semináři o argentinské komorní hudbě působila na konzervatořích také v Itálii a Tchaj-wanu. „S tužkou a notovým papírem mohu žít kdekoli,“ říká. „Mou jedinou inspirací jsou emoce, emoce, a zase emoce. A ty jsou všude stejné.“

Nyní Claudia Montero vydala ve vlastní režii reprezentativní samostatné autorské album, jež dostalo název „Ausencias“. Ano, další absence její hudby v širším povědomí by byla rozhodně škoda. Tato skladatelka píše velmi přístupnou, harmonicky i melodicky bohatou hudbu, která by se dala zařadit do škatulky postromantismus. Ale velmi eklektický, poučený a hlavně nesmírně barevný a pochopitelně tvárně lyrický a zároveň epický postromantismus.

Album na ploše více než 53 minut přináší pět autorčiných kompozic pro komorní smyčcový orchestr. Tím je Orquesta de cuerdas Buenos Aires pod taktovkou Lucíi Zicos. Úvodní třívěté „Concierto para violin y orquesta de cuerdas“ představuje vrcholnou ukázku neobyčejně zpěvného, romanticky emotivního díla s dramatickými dialogy orchestru se sólovými houslemi, stejně tak s vypjatými i poetickými kadencemi osamocených houslí či s tutti erupcemi a polyfonními zpěvy dominujícího orchestru. Vůdčího houslového partu se zde ujal Daniel Robuschi. A podal vynikající výkon – ostatně jak je u něj již pravidlem. A protože se proslavil interpretací Piazzollových skladeb, jsou díky němu umocněny vášně a barvy Nového tanga i v této kompozici. Místy na vás dýchne dramatická filmová hudba nymanovského střihu.

8433391024676.170x170-75V jednověté skladbě „Elegia“ (pro violu a smyčcový orchestr) vás okouzlí violový part v podání Claudia Mediny, jenž se klene nad orchestrem vznosně, táhle, srdceryvně. Orchestrální plochy jsou více dynamicky odstíněné, stejně tak se orchestr občas pouští i proti sólovému nástroji, aby snad onen smutek vytlačil – ale marně.

Třívětá skladba „Rincones de Buenos Aires“ připomíná podobně vystavěné Respighiho pocty Římu. Po lyrických částech „Plaza Francia“ a „Llueve Buenos Aires“, kde čistoskvoucí poetiku města po dešti evokuje sólový part violoncella (José Araujo), následuje epicky svižné „Microcentro 12,30“, sycené Novým tangem a dalšími projevy městského folklóru a vyživované výraznými kontrapunktickými sazbami.

Claudia Montero - Plaza Francia (de "Rincones de Buenos Aires") / http:www.claudiamontero.net

Jednovětá „Fantasía“ (pro violoncello a smyčcový orchestr) reprezentuje až zhuštěně eklektickou postromantickou kompoziční tvář Monterové. Výraznými motivy, klenutostmi, vypjatostmi i vřelostmi, minimalistickými figurami a kontrapunktem, hlubokými ponory do orchestrálních barev, plastičnosti i bohatého výraziva sólového nástroje (violoncellového partu se ujal Marcelo Bru), to vše je na stejné vlnové délce jako ta nejlepší vzepětí Edwarda Elgara, jehož slavný violoncellový koncert „Fantasía“ občas připomíná. A uvádím na pravou míru: nejedná se v žádném případě o napodobeninu či dokonce plagiát – jen jsem si uvědomil, že chuť, barvu, prožitek emocí mohou mít dva lidé téměř totožné.

Což je případ také závěrečné 5 a půl minutové titulní skladby „Ausencias“ – tady probíhají podobné dynamické i rytmické změny, gradace a orchestrální barvy jako u Michaela Nymana.

Rozhodně vás Claudia Montero svou hudbou nenechá netečné. A troufám si tvrdit, že by mohla léčit i okoralost srdce…