Na londýnském labelu Babel vyšlo album, které mi doslova vyrazilo dech! Britský ansámbl BRASS MASK na něm pracoval plných 18 měsíců. Dostalo název „SPY BOY“ a představuje debutovou nahrávku souboru. Ten založil počátkem roku 2012 tenorsaxofonista a klarinetista Tom Challenger, vůdčí osobnost londýnské jazzové a experimentální scény.
Tento výjimečný instrumentalista a skladatel širokého žánrového záběru, rodák ze severoanglického města Huddersfield (odkud mimochodem pocházel věhlasný herec James Mason), je členem londýnského sdružení jazzových avantgardistů Loop Collective, působí také v celé řadě vlastních souborů – vedle Brass Mask ještě např.v OutHouse Quartet, Red Snapper (hip hop/jazz/rockabilly), Dice Factory, Trio MA (new wave/electro-jazz), Wedding Music (volná improvizace). A protože obdivuje také pouliční brass bandy z New Orleans, především pak afro-americké karnevalové šílence mardi gras indians, a jazzového avantgardistu Henryho Threadgilla z Chicaga, jenž se městskou jižanskou hudbou nechává inspirovat, sestavil vlastní dechovku Brass Mask.
Osmičlenný band tvoří vedle Toma Challengera nadějní hráči z londýnské jazzové líhně: Dan Nicholls (tenorsax, basklarinet), George Crowley (tenorsax, klarinet), Alex Bonney (trubka), Rory Simmons (trubka), Nat Cross (pozoun), Theon Cross (tuba) a John Blease (bicí, perkuse). Na albu „Spy Boy“ hrají v tuctu Challengerových skladeb velmi novátorskou dechovou hudbu na pomezí New Orleans, ochestrálního novátorství Gila Evanse a Dona Ellise, soudobé vážné hudby a kolektivní improvizace. To znamená plnokrevný zvuk s harmonickým a rytmickým kontrapunktem, intenzitu souznění, groovový spodek, improvizační svobodu, karnevalovou atmosféru, spirituálovou a gospelovou duši. S neuvěřitelně hutnou basovou linkou tuby…
Úvodní „Onnellinen“ zaujme podprahovým reggae, úžasným napětím, dynamickými a harmonickými proměnami, kdy dojde i na free-jazzový vpád, a taktéž sólo na trubku s dusítkem stojí za pozornost. V „Shallow Water“ kapela nabírá z plných plic z pestré hudební palety, tu si nabere ze soudobého jazzu, tu z vážné hudby, takže to místy evokuje podobně zabarvené kompozice Stravinského, tu z funkových riffů, přičemž hudební masa houstne a nabírá na intenzitě. Prvním vrcholem budiž „I Thank You Jesus“ s bluesovým vrčením i sténáním, které čerpá ze starobylých církevních kořenů na americkém Jihu, a jež vyvrcholí free-jazzovou změtí ve stylu Archieho Sheppa. Po evansovské miniatuře „Nighty Night“ vás smete funkově navztekaná „Francis P.“, dotek hutného soudobého jazzu. Na louisianské street party v plném proudu se ocitnete se skladbou „Indian Red“, která v sobě spojuje oprýskaný pop s dixielandem, aby vyvrcholila bezmála bigbandovými sazbami. „Rain Rain Rain“ v úvodu překvapí minimalistickou figurou, posléze propracovanými groovy, komplikovanou polyfonií dechů a vypjatými hardbopovými sóly (trubka, tenorsax, pozoun). Chorálově majestátní miniatura „Meniscus“ pak uvozuje absolutní vrchol alba, téměř desetiminutový „Wizards“ – basklarinet s trubkou převezmou předchozí chorus, než zavíří bicí a přidá se celý band v nadupané orchestrální jízdě: drtící sazby, polymorfie barev, multifunkční rytmika, vražedné bicí, znamenitá sóla klarinetu a trubky, avantgardní finále.
Soudobou vážnou hudbou je nasycená skladba s podivným názvem „!Yksnal“, jež se pak rozklene až do vznosných ploch, inspirovaných spirituálem, hraných unisono. Pouhé dvě minuty a půl má skladba „Indians“, přesto se v ní děje tolik, že to hraničí až s obžérstvím – úderný rytmus, šlehy dechů, hudební projevy emocí v různých nástrojových kombinacích, všechno se to na sebe nabaluje a graduje. Album dospěje k druhému absolutnímu vrcholu, bezmála devítiminutové kompozici „Don´t Stand Up“ s úvodní fugou dechů, kdy se pak rozvinou komplexní rytmy, čerpající z tradiční hudby Gambie a Senegalu (Tom Challenger tak zúročil své zkušenosti z hraní s muzikanty z těchto afrických zemí). Do rytmických figur se vetřou také polka, valčík a vůbec karnevalový rej, hlavní melodii vede tenorsaxofon, do tohoto toku průběžně vpadne orchestrální sazba jak víno, postupně dochází ke zhušťování a gradaci, se sólovými výlety trubky a threadgillovského tenoru. Uff! Závěr alba patří třeskuté polyfonii dechů a´la Stravinskij.
Americké brass bandy se rdí závistí…
Je možno si album poslechnout celé na níže uvedeném odkazu. Vřele doporučuji tak učinit. Podle mne jde o jazzovou událost nejvyšší naléhavosti!