Radmila Besic: Je důležité nemít strach dělat chyby

Radmila Besic: Je důležité nemít strach dělat chyby

Mezi současné mistry klasické kytary se zařadila navzdory svému mládí RADMILA BESIC. Narodila se v roce 1980 v Chorvatsku, ale po absolvování University Of Music And Performing Arts v Mnichově žije v Německu. Jedenáct let (2001 – 2012) byla členkou známého kytarového dua Rabesta. Je jednou z nepočetných hráčů na 11-ti strunnou kytaru v Manjon stylu. Ten kdysi definoval legendární slepý kytarista Antonio Jiménez Manjón (1866 – 1919), jenž novátorsky kombinoval španělské flamenco s latinsko-americkými prvky.

Antonio Jiménez Manjón: Preludio in A-Dur (11-strings guitar)

Radmila Besic natočila v roce 2010 na značce Pilgrims Of Sound zatím své jediné album, a to se skladbami Bacha, Mozarta, Giulianiho a Mertze. Na této nahrávce nelze neslyšet silné emoce v její hře, zároveň dokáže její pojetí povznášet a zklidňovat, vrcholy i ztišení dodávají jejím interpretacím „staré“ hudby životnost. Hraje ze srdce a do srdce. Viz.ukázka:

11-strings guitar: Johann Sebastian Bach: Sarabande (BWV 995)

Na youtube naleznete pod názvem RaBeBeHu její neobvyklý projekt prezentace hudby. Nesnaží se tady udělat dojem dokonalými interpretačními verzemi známých kytarových skladeb, ani nejde o záznamy koncertních vystoupení. Hlavní je kompletní verze a vysoká kvalita zvuku, srovnatelná s CD. Zároveň kamera snímá interpreta i jeho nástroj z různých úhlů.

Radmila Besic poskytla exkluzivně JazzPortu krátký rozhovor.

radmila-besicProč zrovna tento „live-like“ způsob?

„Věřím, že vnitřní příběh hudební interpretace je to nejdůležitější. Výsledkem by mělo být posluchače co nejhlouběji zasáhnout. Nahrávka na videu je udělaná na jeden zátah. Není tudíž poskládaná z různých po sobě jdoucích částí, ani sestříhaná. Různé úhly snímání pocházejí z druhé kamery, která však pracuje současně. Tento způsob výkladu je pro mne důležitý a chci, aby to bylo na videu vidět. Jen tak zůstane můj příběh v daném momentě interpretace hudby úplně zachovaný a autentický.Vnímaví hudebníci dokáží ve své interpretaci reagovat na to, jak posluchači jejich hudbu vnímají. Vzniká tak konverzace mezi publikem a hudebníkem. Hudba se tím mění v důsledku reakce posluchačů během hraní. To dodává interpretaci finální podobu.“

Co to znamená pro vás jako muzikanta?

„Vždy potřebuju vycházet z daného okamžiku, z mého příběhu, z mých momentálních pocitů, nálady, situace, potřebuju riskovat chyby, a to na jevišti nebo ve studiu nejde. A kdyby nebylo chyb, kdybych byla perfektní, tak bych se stala jen pouhým automatizovaným přehrávačem, nebyl by v tom můj osobní život, nebyl by v tom vlastně vůbec žádný život. A bude to nuda. A nejen pro mne, ale i pro vnímavé posluchače. Nikdy nehraju skladbu dvakrát stejným způsobem, a to i třeba během stejné hodiny. Mnozí muzikanti i kritici tvrdí, že je to neprofesionální. Ne, že bych to nedokázala zahrát pokaždé stejně perfektně, ale já to dělat nechci a nebudu. Mám ráda hudbu, která žije. Ne hudbu zakonzervovanou. Samozřejmě je pro mne důležité hrát podle možností bez chyb. Ale největší chybou je hrát bez srdce a s absencí momentálního rozpoložení, a to jen proto, že se muzikant bojí udělat chybu..Živá hudba je vždycky tanec emocí na hranici možností nástroje a schopnosti umělce. A samozřejmě musí být tyto schopnosti neustále trénované a udržované. Já cvičím každý den několik hodin už více než 25 let. Někteří muzikanti však trénují jako stroje, aby hráli vždycky stejně, aby dokonale reprodukovali napsanou skladbu. To nemám ráda. Jak může pak někdo s takovou hudbou začít dialog s publikem? Já trénuju proto, abych byla na pódiu volná, otevřená a odvážná. Je důležité nemít strach dělat chyby.“

Předpokládám, že si tak poněkud komplikujete svou hudební kariéru. Je to tak?

„Ano i ne. Víte, miluju dělat komorní hudbu. Jako klasický kytarista jsem během svého dospívání byla více ovlivněna poslechem houslistů a klavíristů, než klasických kytaristů. Chci hrát hlavně kytarové koncerty, ale ty bohužel nejsou v dnešním hudebním světě příliš dobře integrovány, ať už z jakýchkoliv důvodů. Kytarové koncerty jsou převážně určené speciálnímu publiku. Kytarové publikum není to stejné publikum, jako to, které navštěvuje koncerty komorní hudby s jinými klasickými instrumenty. Myslím si, že mnozí totiž jednoduše nevědí, co znamená klasická kytara.To je přesně to, co já označuju jako ZLÁ INTEGRACE do světa klasické hudby. A protože nejsem stavěná být pedagogem a vyučovat, tak se musím živit speciálními akcemi, jako jsou vystoupení na večerních oslavách a rautech. Takže mne spousta lidí, kteří by mou interpretaci třeba ocenili, ani neslyší.“

Nezbývá dodat, že je to obrovská škoda. Ale nepochybuji, že se nakonec kvalita a umělecká opravdovost prosadí naplno. Děkuji vám za rozhovor.

Asturias (Leyenda) by Isaac Albeniz (Classical Guitar: Radmila Besic)