Dvanáctý ročník mezinárodního hudebního festivalu NA JEDNOM BŘEHU v Hradci Králové tentokrát zakotvil nikoli v areálu letního kina, ale Divadla Drak. Počasí bylo poslední květnový den sice nad očekávání přívětivé, ale i tak považuji tuto změnu za pozitivní. Čekal jsem však početnější návštěvnost, ale tři stovky posluchačů není málo, a co je hlavní: tito návštěvníci vytvořili prostředí velmi vstřícné. Hudební produkce se odvíjela na dvou open-air scénách, bonusový koncert Jany Kirschner se Sketami odezněl uvnitř Divadla Drak. Ale beze mne, takže nevím, jaké to bylo. Jen se zmíním o jedné reakci: Na můj vkus byla příliš umělá. Myslím, že mohu být nakonec rád, že jsem nebyl na tento hvězdný koncert připuštěn. Přišel bych totiž o paralelní vystoupení písničkářky Jany Vébrové, jenž se ukázal být jako jeden z festivalových vrcholů. Ale popořádku.
Festival otevřela kapela Eggnoise. Hráli bez basisty, takže zněli trochu jinak, ale stále příjemně. Možná příliš. Až v závěru došlo více na jazzovější a dokonce psychedelický odér, kdy onu akusticky písničkovou chytlavost trochu potlačili. Netvrdím, že byli špatní, byl to fajn strávený čas, bylo mi letně, ale když skončili, nic ve mně nerezonovalo. Místo nich mohly hrát desítky jiných podobně znějících kapel, nemluvě o tom, kolik jsem takových slyšel na různých folkových či rockových festivalech už v osmdesátých letech. Jen pro zajímavost (a zároveň jako potvrzení): na podzim připravují koncertní projekt coververzí písniček Simona & Garfunkela. Jednou ukázkou nás také oblažili. Fajn, hezké, ale není to trochu zbytečné?
Podobný pocit oné nahraditelnosti mne přepadal také při vystoupení skupiny Johannes Benz. Truckerské alter-ego filmaře a písničkáře Jana Foukala je sice inspirované básníkem Waltem Whitmanem (Song Of the Open Road), hrají s ním ostřílení muzikanti (od Wabiho Daňka či Radůzy) a v březnu vydala skupina debutové album „One Way Road“, jež zní samozřejmě náramně, pokud si člověk předtím nepustí písně opravdových amerických country-rockových truckerů (a že jich je! – třeba Kip Moore, Blake Shelton, Tim McGraw, Joe Diffie, Lee Brice…a to jsme jen ve žhavé současnosti). Dokázal bych ještě pochopit, kdyby Foukal zpíval česky, šel v poetice i dál, a přiblížil by se tak dokonce proklamovanému autorovi Stébel trav, ale takhle? Příjemně se to poslouchalo, líbil se mi Josef Štěpánek svou hrou na pedal-steel kytaru, ale když skončili, odškrtl jsem si jen další festivalovou položku, byť jsem čas věnovaný poslechu nepovažoval za promarněný. Ale nic víc.
Ono víc jsem naštěstí našel při vystoupení severočeské písničkářky s akordeonem, jejíž jméno zní tak nějak obyčejně, neanglicky: Jana Vébrová. Začala hned zostra: „Až mne raní mrtvice“, „Nelekej“ a „Husy“ (s textem básníka Miroslava Hule). Samozřejmě nesměl chybět „Buřtguláš“, což je radůzovská píseň s hitovými ambicemi. Naštěstí Jana Vébrová směřuje čím dál více k náročnějším písničkovým útvarům a zralejším podobám emocí. Může za to její nejen umělecký partner, skladatel Ivan Archer. Ten pro ni napsal neobyčejně sugestivní baladu „Maryčka Lagrónova“ a vypjatý šanson „Tažné ptačice“. Poetika jejích písní je mnohdy až hrabalovsky pábitelská – např. „Námořník“ pojednává o smíchovském obyvateli hausbótu, jenž sleduje prasátka, která mu do lodi hází slunce. Vébrová dokáže být také až živočišně divoká, třeba v písni „Kykyrý“, „Čertíci“ a v již zmíněné zběsilosti „Tažné ptačice“, kde se nebojí ani vulgarismů. A to mne ještě čekala úžasná adaptace Erbenovy balady „Štědrý den“! Ten mi z hlavy hned tak nezmizí. Vlastně ani nechci… Zatím vydala jediné album, v roce 2007 „Kykyrý“ – doufejme, že se brzy dočkáme dalšího počinu. Takových písničkářek nemáme nazbyt.
Následovala maďarská kapela Söndörgö, čím dál větší hvězda world-music. Letos budou v Anglii na Womadu reprezentovat svou zemi a na letošní červenec chystají také již páté album. Pětičlennou sestavu tvoří tři bratři Eredicsové, jeden bratranec a nejlepší kamarád. Objevují ztracenou hudbu srbských a chorvatských vesnic u Dunaje a samozřejmě i makedonský a vůbec balkánský folklór. Ale nikoli v podobě řízné dechovky, ale s drnkacími nástroji, jako jsou tambury (prehistorické pětistrunné loutny). První dvě skladby připomínaly něco jako balkánský bluegrass, naštěstí ono sice virtuózní, ale přece jenom výrazově stále stejné pidlikání vystřídala pestřejší a doslova výbušná hudba ještě s trubkou, saxofonem, klarinetem, různými flétnami a bubnem. Doslova se rozpálili do běla, stejně jako tančící a různě rozvibrovaní posluchači.
Angličané Johnny Kowalski and The Sexy Weirdos, mladá kapela z Birminghamu, zahrála s nakažlivou energií písně, které byly nasyceny vším možným i nemožným – punkem, ska, reggae, polkou, karnevalovou, balkánskou i irskou muzikou. Jako by jste zkřížili Madness, Clash a Pogues. Však měl zpěvák a kytarista podobný hlas a vystupování jako Joe Strummer. Punkové trio doplnil houslista, trumpetista a pozounistka. Před měsícem jim vyšlo teprve druhé album, zove se příznačně „Kill the Beast“ (to první z roku 2012 se jmenuje taky mile: „Victory For the Monsters“), ale repertoáru mají na několik hodin pěkně divoké šou. Což prý hodlají předvést již 6.června v josefovské pevnosti!
Závěr festivalu obstaralo českobudějovické hard-rockové trio Vees. Tři mladíci hrají vlastní tvorbu, která však připomíná tu Cream, tu Rush či Mahagony Rush, Hendrixovo trio a podobně. Ale zahranou opravdu na slušné úrovni.
Ale to už se sobota přiblížila k neděli na dohled, nadešel čas jít na kutě, každý na ten svůj břeh…
Foto: Barka Fabiánová