Kočičí blues pohladilo diváky ve Staré pekárně

Kočičí blues pohladilo diváky ve Staré pekárně

V příjemném prostředí Staré Pekárny se dne 20.května představila česko-polská sestava OCTAVIA QUARTET. Polským zástupcem kapely je zpěvačka, flétnistka, aranžérka a především velice okouzlující slečna se značným talentem, Octavia Kawecka, užívající umělecké jméno pouze Octavia. Její debutové album z roku 2008 je tím největším důkazem její naprosté oddanosti a lásky k hudbě a právem bývá označováno jako jedno z nejzajímavějších alb roku. Česká část kapely však v ničem nezaostávala. S kontrabasem se představil Lukáš Kytner, a můžu s klidem říct, že převedl velice intenzivní výkon. Za bicí zasedl nováček v této sestavě, Roman Vícha, který opět působil dojmem, že se za bubny už narodil. Hráč na klávesové nástroje Petr Beneš připomínal zapáleného a soustředěného Amadea. Nebo Chopina? Každopádně vynikající výkon!

Obecenstvo bylo složeno z poučených posluchačů. Kvalitní a vytříbená hudba jim očividně nebyla cizí. Pokud bude moje následující přirovnání pro některé náročnější kritiky a posluchače nevhodné, tak se vám předem omlouvám, ale zastavit mne nejde. Zkuste si na chvilinku představit, že jste v romantické Paříži a procházíte se se svou milovanou po nočních ulicích. Najednou vás upoutá něco magického. Je to pouhý zvuk, avšak skrývá v sobě barvu, chuť, výšku i rytmus. Strhne vás a ihned se do něj vcítíte. Kouknete se nahoru, abyste poznali zdroj těchto líbezných zvuků, a hle, na okapu sedí v měsíční záři překrásná, smělá kočka. Mňouká tak líbezným, čistým a příjemným hláskem, že se musíte zastavit a naslouchat těm zvukům po celou noc. Nelitujete však ani minuty. Přesně tak na mě působila Octavia. Ta nejen zpívala andělsky krásným, příjemným hláskem, který byl jako balzám pro moji duši, ale i její naprosto přirozený a trvalý úsměv byl po celý večer potěchou pro moje oko. Jako bývalý sborista jsem také ihned rozpoznal, že zpěvačka zvládá technickou stránku zpěvu. S oním krásným úsměvem šperkovala intonaci a hrála si se stupnicemi jako příslovečná kočka s myší (když už jsme u těch přirovnání). Celé vystoupení probíhalo s příjemně klidnou bluesovou atmosférou s ozvěnami vážné hudby. Všichni účinkující na mě působili dojmem, jako by se milovali se svými nástroji a bylo okamžitě poznat, jak moc je hudba baví a naplňuje. Jejich repertoár měl mnoho odstínů, občas melancholické, někdy hravé a svižné pasáže. Posluchač se nemohl nudit. Písně byly nejrůznějšího původu – ze Španělska, Polska či z jejich vlastní tvorby. Jazzové i bluesové prvky ve mně evokovaly pocit z návštěvy Chicaga, New Orleans, nebo jiné kolébky tohoto žánru. Tuto podívanou si užije nejen pozorný posluchač, ale i ten, kdo potřebuje kvalitní vizuální stránku k oboustranné stimulaci. Zjednodušeně řečeno, všichni členové kapely hrají tělem i duší, a milují to. Hudba je jejich součástí a oni ji přijímají upřímně a s rozkoší.

Tvořivost, umění, hudba, krása, touha, život, rytmus, to vše a mnohem více plulo tu noc ve mně i v celém útulném prostředí Staré Pekárny. To je, vážení jazzoví přátelé, mocná kombinace a nezapomenutelný zážitek. Pokud tedy budete mít někdy příležitost okusit talent Octavie a spatřit ono mnou nazvané kočičí blues, neváhejte ani vteřinu. Nebudete toho litovat.