Jazzový orchestr plný lvů

Jazzový orchestr plný lvů

zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.7

Bergen je po většinu roku ospalé město na pobřeží Norska. Pokud zrovna nevypukne mezinárodně proslulý Nattjazz Festival. A právě zde získal v roce 2004 cenu Talent Award mladý saxofonista MARIUS NESET (ročník 1985, rodák z Bergenu) a ta ho katapultovala mezi jazzovou elitu nejen v Norsku. Krom toho, že je znamenitým instrumentalistou (jeho robustní hra na tenora a sopránku doplňuje stylotvornou linii Michael Brecker, Jan Garbarek a Chris Potter), udivuje také svým kompozičním uměním, které je poučeno jeho zkušenostmi s post-rockem a vážnou hudbou (Bergen je mimochodem rodištěm národního klasika Griega), včetně té soudobé. To vše se promítlo naplno v jeho novém, v pořadí již čtvrtém albu „LION“, jež natočil premiérově s norským TRONDHEIM JAZZ ORCHESTRA pro label Act Music. Toto první album Neseta i orchestru z Trondheimu pro tuto renomovanou značku vyšlo 25.dubna a již stačilo být v těchto dnech nominováno na Nordic Council Music Prize 2014, což je nejvýznamnější skladatelská a interpretační cena pro skandinávské umělce, a to bez ohledu na žánr (takže mezi vítězi v předchozích ročnících figurují např. Mari Boine, Björk, jazzman Palle Mikkelborg či skladatelka Kaija Saariaho). Všech osm kompozic na albu pocházejí z autorské dílny Nesetovy, šest jich napsal speciálně pro tento lví projekt. A vskutku lví – ve smyslu jedinečnosti a síly…

9031-2_Titel (1)Pro 12-ti členný Trondheim Jazz Orchestra znamená album „Lion“ již šestnácté v pořadí. Vznik orchestru sahá až do roku 1990, ale až od roku 1999 funguje pod tímto názvem a v této podobě. V průběhu posledních 13 let se vypracoval na post nejdůležitějšího souboru v zemi, potažmo líhně jazzových talentů. Spoluprací s ním nepohrdnuly takové hvězdy, jako Chick Corea, Pat Metheny a Joshua Redman, jako svůj rezidenční orchestr si ho zvolili Geir Lysne, Jenny Hval, Christian Wallumrod a další. A nyní tedy i Marius Neset. Poprvé se veřejnosti představili v roce 2012 na festivalu v Molde a již zde se zrodil nápad natočit společné album. Na „Lion“ zařadil autor dvě své starší kompozice („Bird“ a „Golden Xplosion“), většina je novinkových. A všechny představují úžasnou hudební jízdu, dlouhou 64 minut. Dlužno ještě dodat, že titul alba odkazuje na přezdívku slavného britského jazzového pianisty a skladatele Django Batese, u něhož Neset v Kodani studoval (2003). Takže jde zároveň o více než důstojnou poctu žáka svému učiteli.

Hned úvodní, titulní skladba, na ploše více než 10 minut představuje všechny zásadní atributy výjimečností a neslýchaností orchestrální hry tohoto tělesa: sugestivní uchopení tématu, neuvěřitelně vrstevnatě a cirkulačně hrající sekce, jež vytvářejí jakési hudební plástve, které se do sebe zařezávají nebo se vrší na sebe – jde až o aranžérské obžérství (v dobrém slova smyslu), přičemž spodek dokáže pulsovat výraznými minimalistickými figurami. Vše se neustále proměňuje, ať už barvy, dynamika, rytmus, struktura. A povšimněte si strhujícího partu tuby (Daniel Herskedal)!

„Golden Xplosion“ umocňuje minimalistickou vrstvu Nesetova vyjadřování, ale samozřejmě nikoliv na úkor ostatních vrstev a ploch. Připomíná to pulsaci některých Reichových majstrštyků (jako např.“City Life“), přičemž se ale rytmika drží groovů. Vzniká tak úžasné napětí, zvláště, když se chvílemi oddělují jednotlivé harmonické nástroje, včetně piana (Espen Berg). Poprvé se sólově blýskne Nesetův tenorsaxofon, chvílemi free-jazzově štěkavý.

„In the Ring“ vás v úvodu okouzlí nádherným propletencem saxofonů (ve stylu soudobé vážné hudby), poté se vyloupne hutný fusion rytmus a svižné orchestrální sazby. V sólových chorusech se představuje trombonista (Erik Johannesen), také pianista a v lyrickém kouzlení lídrův tenor. Hudební tok dostává čím dál drtivější spád, bicí přímo vybuchují (Gard Nilssen), vyštěkne sopránka a závěr pak připomíná doslova tsunami.

Více než desetiminutovou, lyricky rozmáchlou kompozici „Sacred Universe“ uvozuje ani ne minutové sólo tenorsaxofonu jako samostatný track („Interlude“). Tuto orchestrální baladu zabarvuje výrazně akordeon (Jovan Pavlovic) a fétna, čímž hudební plocha získává na jakési dramatické vřelosti. Neset zde zahraje pohádkové sólo na sopránku, obejme vás kontrabasový chórus (Petter Eidh), aby se skladba zlomila v hard-bopovou jízdu se shorterovským sólem na sopránku a vynikající trubkou.

Ve „Weight Of the World“ dává o sobě patřičně vědět barytonsaxofon (Eirik Hegdal) ve vypjatém sóle nad odsekávaným rytmem a ve spleti zběsilých orchestrálních sazeb, dokud se vše neztiší, aby vyperlilo piano a vypluly ellingtonovsky zabarvené saxofony. Po výborném tenorovém sóle orchestr skladbu vygraduje takřka k zběsilosti.

Akordeon dostává jednu z hlavních rolí v další baladě, v „Raining“. Takhle se lyricky a barevně rozmachoval Gil Evans na přelomu 50. a 60.let, jenže Norové jdou až někam za hranici dosud slyšeného.

Závěrečnou kompozicí (a také nejdelší, 11 a půl minuty) „Birds“ pak album skutečně vrcholí. Rytmus svým minimalismem evokuje bolero, nad nímž se klene výrazný folklórní motiv, hraný zprvu akordeonem, poté postupně přidávajícími se nástroji, je to skotačivé, hravé, rozverné, radostné, a je to jen začátek. Pak už to orchestr rozbalí v plné zbroji, nepravidelné polyrytmy se proplétají s cákanci pestrých orchestrálních barev, Neset vysekne parádní sólo na sopránku, posléze dost vypjatým způsobem krotí rozbujelý tenor. Jak se blíží konec, hudební veletok se zklidňuje, aby v samotném závěru osaměl akordeon na výletě do mikrotonality až atonality. Album ústí do symfonicky znějící cody.

V jazzovém světě jsou lvi!