Festival Mladí ladí jazz přivezl v pátek 2. května do Paláce Akropolis světovou jazzovou extra třídu Victor Wooten Band.
Nevděčný úkol rozehřát publikum a připravit jej na vrchol večera a vlastně na vrchol celého festivalu připadl tentokrát na české uskupení Top Dream Company. Zhostili se toho se ctí a jejich funk rozproudil krev v žilách dokonale. A pak to přišlo!
Sestava složená z Victora, Regiho a Josepha Wootena doplněná o bubeníka Derico Watsona a malou ale výraznou zpěvačku Krystal Peterson posluchače pohltila prvními tóny a nepustila nejspíš ještě ani teď. Musím se přiznat, že pro mne bylo jejich představení plné překvapení. Upřímně jsem se bál, že se každý z bratrů bude prezentovat jako skvělý instrumentalista, ale že výsledek jako takový bude až moc sebestředný, rozbitý, neučesaný. Ach jak jsem se mýlil! Od začátku fungovali jako celek a přirozeně přecházeli a odházeli ze sólových výstupů a nikdo z nich nestrhával pozornost čistě na sebe. Tomu pomohl i playlist večera, který byl sestaven jak z instrumentálních tak zpívaných kusů. Doplnění čtveřice o zpěvačku se ukázal jako výborný tah. Její hlas přirozeně rozšířil barevnou paletu uskupení, a vnesl do hudby víc než trochu ženskosti (Krystal, ten Summertime je nezapomenutelný!). Celé jejich představení bylo proloženo „tanečními“ kreacemi (Krystal, Regi a Victor) a vůbec se především Regi a Victor představili jako velcí hudební showmani a baviči, kteří uměli vtáhnout diváky do svého světa (a ve výsledku si s nimi dělat cokoli, co potřebovali). A nemohu se nezmínit, ale Regi se mi zapsal do srdce velmi hluboko svojí brutální hrou na kytaru, teď už se nedivím, že Victor je tak dobrý, když ho jeho starší bratr Regi učil, provokoval, inspiroval a posouval už od plenek (kdo by chtěl, aby jeho byť starší bratr byl lepší že :))
Naplněný Palác Akropolis byl svědkem velmi svěží, poslouchatelné a vtipné show, při které následovaly dlouho trvající ovace po každé skladbě (což mělo za následek mimo jiné znemožnění přídavků – kdo byl v PA ví, že po 22. hodině se prostě nehraje). Kapela to ale vynahradila svým rychlým přesunem ke stolu s CD a ochotností nejen podepisovat, ale i pózovat a povídat si s každým, kdo o to stál (a že jich nebylo málo).
Poděkoval jsem jim a vyrazil na cestu k domovu pozitivně poznamenán. Klobouk dolů Victore & Spol!