Není to tak dlouho, co jsem na stránkách JazzPortu nadšeně recenzoval album tria, v jehož čele stojí francouzský saxofonista Sylvain Cathala. 5.května oficiálně vychází na labelu Connexe Records tentokrát živé album s dalším jeho triovým projektem: CATHALA & DURAND & VAILLANT. Pod titulem „LIVE AU SUNSET“ se skrývá záznam koncertního vystoupení tria v nejznámějším pařížském klubu Sunset z 25.září loňského roku. JazzPort je jeden z prvních, jenž přináší recenzi tohoto alba. A předesílám, že mimořádně (a nebojím se i výrazu výjimečně) zdařilého!
A není divu. Toto trio tvoří nejen vynikající instrumentalisté, ale také rovnocenní skladatelé a neobyčejně kreativní improvizátoři. Zatímco na předchozím triovém albu je přece jenom stěžejní personou jeho lídr Sylvain Cathala, zde jsou lídry všichni tři. Ale nikoli jako tři kohouti, ale jako tři umělečtí partneři. Nikdo neumenšuje toho druhého, naopak – navzájem se podporují, iniciují nápady toho druhého, a ačkoli nikdo z nich není jen pouhým doprovázečem, jejich souhra je (se snahou o vyjádření zvukově vytříbeným souslovím) kongeniálně geniální. Jak známo, Sylvain Cathala patří k nejtalentovanějším tenorsaxofonistům střední generace ve Francii. Ale zbývá představit jeho spoluhráče: Kytarista Pierre Durand má za sebou mistrovské kurzy u Scofielda a Abercrombieho, před dvěma lety natočil výborný sólový debut dokonce ve Spojených státech („Chapter One: New Orleans Improvisations“) a hraje v různých uskupeních (třeba v Orchestre National de Jazz pod vedením Johna Hollenbecka), bubeník Franck Vaillant se proslavil čtyřletým účinkováním ve hvězdné (world-music) kapele Lo´Jo, je typem kreativního hráče, který dokáže s bicími kombinovat vše, co zní jen trochu perkusivně, tudíž je jeho bubnování pestrobarevné a elastické, a protože jeho nejoblíbenější kapelou je King Crimson, není tak zcela striktně jazzovým instrumentalistou.
CD „Live Au Sunset“ je debutovou nahrávkou tohoto tria. Na ploše bezmála 55 minut čeká posluchače deset tracků, jež od prvních tónů zvou na dobrodružnou plavbu divokými hudebními peřejemi všech úrovní obtížnosti. I ve ztišených místech toku pocítíte pnutí, napětí, emoce, které pak vzápětí vybuchnou. V jedné jediné skladbě se toho děje mnohdy tolik, že by to jiným vystačilo na celou desku – kompozice vzniká za pochodu (respektive běhu), přičiněním všech tří aktérů, ve třech vrstvách, jež se slévají v neuvěřitelně klokotavý proud svobodného, ničím nesešněrovaného hudebního magmatu, který se rozlévá na všechny strany, zakusuje se a vniká do posluchače, zároveň vystřeluje vzhůru do oblak. Je to skutečně free, ale nikoli jen v jazzovém slova smyslu.
Již s úvodní skladbou „La Nuit des Bulgares“ se na vás jako legendární slepí Bulhaři, vracející se do vlasti, vyhrnou tóny, akordy, riffy, zhuštěné motivy v neutuchajícím procesu strukturálních, barevných a dynamických proměn. Cathalův tenor je vášnivý, bujný, vypjatý a naléhavý, ale nikoli zlý, dokáže se v baladických pasážích přiblížit dokonce teplému tónu těch největších jazzových saxofonistů, aniž by je, byť na jediný okamžik, kopíroval. Vaillantovy bicí a perkuse zahušťují strukturu nejen polyrytmicky, ale dotvářejí zároveň kompozičně a doslova jí nabíjejí živočišnou energií. Ta se organicky mísí s intelektem saxofonu a hravostí Durandovy kytary, v níž si neotřele (a to je obdivuhodné vzhledem ke značné vyčpělosti současného fusion) podává ruku jazz, rock, acid a další vlivy. Třeba ve skladbě „Bloody“ trio evokuje rockově undergroundový zvuk, ne nepodobný našim Plastikům, i s uvolněným, doslova ze řetězu puštěným kytarovým syntezátorem a´la theremin, v kompozici „Romantik“ se ozve inspirace flamencem a dalšími středomořskými vlivy, přičemž lyrický tenor tady kontrastuje s až přehlcenými bicími, čímž vzniká napětí, které by se dalo krájet. Cathala zároveň zkoumá barevné a výrazové rejstříky svého nástroje až nadoraz, kytara posiluje eruptivnost bicích. Trio se nevyhýbá ani blues – jeho ozvuky jsou slyšet především v baladě „Evening Star“. Ve „White Dogs“ pracuje trio s blues-rockovými motivy, z nichž se vyloupne parafráze zeppelinovské pecky „Black Dog“. Kytarista se tady patřičně vyřádí, poté se to všechno zlomí v jazzový tok se saxofonovým sólem až desmondovské vřelosti. Následuje strhující slepenec čtyř tracků – miniaturu a´la Tibet „To Begin“ střídá ómově podkreslený nářez „Black Uranus“, poté další miniatura, tentokrát rockově odvazová „Endymion“, přechází v hymnicko-klokotavou skladbu „Spiréa IV.“ Album vrcholí úžasně proměnlivou kompozicí „Cinglé“, v níž trio něžní i bouří, s naléhavostí moudrých filozofů a zároveň mladistvých syntetiků, ale beze stopy navztekanosti či nihilismu a dekadence. A z toho, co tam předvádí třeba Vaillant, z toho se vám bude zmámeně točit a zároveň nevěřícně kroutit hlava.
Již v lednu se na internetu objevila pod názvem „Alternate Take, Live & Unreleased Work“ volná kompozice tria na motivy blíže nespecifikované lidové písně, která se na debutové živé album nedostala. Můžete tedy ochutnat již nyní: