Učitel hudby v ZUŠ Cvikov, svobodný umělec (a to doopravdy svobodný) – to je Štěpán Přenosil (ročník 1969) z České Lípy. Vynikající muzikant (dudy, šalmaje, gemshorny, flétny, chalumeaux, zpěv) a ideový i vůdčí duch revivalu středověké hudby na severu Čech. Působí v několika souborech, které sám založil – např. Jääär, Lusatia Consort a především Řemdih. S ním natočil tři alba, patřící k tomu nejlepšímu, co se na tomto poli v Čechách urodilo: „Řemdih“ (1998, ve spolupráci s Českým rozhlasem v Ústí nad Labem), „České gotické Vánoce“ (2001) a „Dři měch!“ (2012). Se svou interpretací staré hudby ozdobil festivaly a středověké trhy téměř po celé Evropě, letos v létě mají namířeno třeba do Francie, Maďarska a Lucemburska. Štěpán Přenosil také založil dva festivaly: Houskus Musicus Cameralis a především Baraban Ethnofest. . Letos proběhne již sedmý ročník, a to ve dnech 16.- 17. května. A o tom všem je následující rozhovor, který se Štěpánem Přenosilem vedl Jan Hocek.
NEŽ SE DOSTANEME K SOUČASNOSTI, ZOPAKUJEME SI MINULOST: MŮŽEŠ SE VRÁTIT KE SVÉ ROCKOVÉ MINULOSTI? NEMÁŠ CHUŤ SI OBČAS ZASE ZAHRÁT BIGBÍT?
Ano, chuť by byla. Něco málo zkouším v rámci hraní s mládežnickým souborem Lusatia consort, který normálně hraje historickou a etnickou hudbu. V poslední době máme takové trochu přesahy s elektrickou kytarou a baskytarou. Ono to však hodně visí na vlastní tvorbě, a tu pro Řemdih prostě skoro nemám. Teď však něco v Řemdihu trochu plánujeme ohledně takového maličkého comebacku, a pokud to vyjde, mohla by se vylíhnout i nějaká vlastní tvorba.
PROČ VLATNĚ ŘEMDIH V ROCE 1997 ZAHODIL ROCKOVÝ KABÁT A OBLÉKL SE DO STARÉ HUDBY?
Jako rockový fakticky přestal fungovat a měl ve své historii drobnou, asi dvouletou přestávku s účastí různých jeho členů na jiných hudebních projektech. Mě to hodně mrzelo a už v té době jsem měl silně vyvinutý smysl pro nostalgii, tak jsem se pokusil spojit některé členy bigbeatového Řemdihu s novými kamarády. Vznikla tak dost nesourodá fúze, která poměrně pasivně chodila na zkoušky a tolerovala moje humpolácký vedení. Tak to netrvalo příliš dlouho, a jeden z členů se začal mnohem více angažovat. Vlastní výrobou replik historických nástrojů změnil zvuk a styl repertoáru. Tak se naše hudba vlastně nikdy nestala v zažitém smyslu slova starou. Spíš je to hudba s použitím replik středověkých hudebních nástrojů a repertoáru s řekněme bigbítovým nábojem.
ANO, VAŠE ROCKOVÉ NASAZENÍ JE POVĚSTNÉ. JAK SI ŘEMDIH STOJÍ NA TÉTO DNES POČETNÉ A KVALITNÍ SCÉNĚ?
Připadá ti početná? U nás mi moc nepřijde. A kvalitní? No, tak dobrá. Při hraní nesedíme, i tak se dá hrát středověk.
ALE ŘEMDIH MÁ PŘECE UŽ SVŮJ ZVUK, NE? A TO I MIMO HRANICE. KDE VŠUDE JSTE JIŽ VYSTUPOVALI?
Ke dnešku je to celkem 14 zemí: Litva, Lotyšsko, Estonsko, Dánsko, Francie, Švýcarsko, Itálie, Slovinsko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Polsko, Německo, Rakousko.
A KTEROU ZEMI LZE TEDY POVAŽOVAT ZA „VELMOC“ V TÉTO HUDBĚ?
Jak se to vezme. V Maďarsku se lidi rádi dobře baví. V Pobaltí klidně a hodně poslouchají. To jsou asi tak největší extrémy.
V JEDNOM ROZHOVORU PŘED PÁR LETY JSI ŘEKL, ŽE NEPOSLOUCHÁŠ HUDBU Z NAHRÁVEK, POUZE V „ŽIVÉM“ PROVEDENÍ, ČI HUDBU V SOBĚ. PROČ? SOUVISÍ TO S NĚJAKÝM DUCHOVNÍM ROZMĚREM?
A to je aktuální stále. Nesouvisí to s ničím jiným, než s tím, že vzhedem k učení v ZUŠce na to prostě nemám sílu. A tak poslouchám nejvíce hudbu živou.
ZALOŽIL JSI DVA FESTIVALY, OBA NA SEVERU ČECH. NEJDRÍVE K TOMU NA HRADĚ HOUSKA. TO JE VELMI INSPIRATIVNÍ PROSTŘEDÍ – DÍRA DO PEKLA A TAK. UTEKL ODTUD MÁCHA, TY NAKONEC TAKY. PROČ?
Houskus musicus cameralis jsme zakládali s kolegyní Reginou Krchňákovou z mimoňské ZUŠ jako reakci na hraní dětí v neinspirativních prostředích s vydýchanými a nevětranými sály. To byla opravdu trefa do černého a proto mě ani nemrzí, že jsme přestali projekt spoluorganizovat a účastníme se pouze aktivně. Skončili jsme s tím z důvodů jiných představ o pojetí festivalu, ale jsem rád, že funguje a od loňského roku nabral nové obrátky. Je tam mnohem zajímavější nabídka souborů, a tak tam jezdím i se žáky nauky, aby mohli naposlouchat něco, co ve Cvikově běžně neuslyší.
DOSTÁVÁME SE KE TVÉMU FESTIVALOVÉMU MAJSTRŠTYKU: BARABAN ETHNOFEST VE CVIKOVĚ. MOHL BYS HO CHARAKTERIZOVAT NĚKOLIKA MÁLO SLOVY?
Majstrštyku, to nevím, ale určitě jedinému organizačnímu festivalovému štyku. (smích) Festival vznikl chemickou reakcí mládežnického souboru Lusatia consort, jeho ochuzením o každoroční účast na nějakém zahraničním festivalu a obohacením energií vloženou do zdejších luhů a hájů. Založili jsme si vlastní festival a bylo to v roce 2008, který byl na výjezdy do zahraničí plonkový. Zatím je to spíš taková zvláštnost. Snažím se obohatit kulturu ve Cvikově, při tom využít hudební potenciál naší ZUŠ, ale také zapojuji mládež do organizačních věcí. A také chci cvikovským rozšířit obzory…nebo možná spíš zúžit…na setkávání s lidmi kolem nich a nejen těch, co vidí v TV a na Facebooku. No, a co si budeme povídat. Ono to živé hraní je taky něco úplně jiného než pasivní konzumentství.
JAK JE NA TOM NOVÁ GENERACE S MUZIKÁLNOSTÍ? CO ČECH, TO MUZIKANT? A DOBRÝ MUZIKANT?
To je asi dost těžké. Jak to měřit? Ta věta podle mě už rozhodně neplatí a dost pochybuju, že kdy platila. Dobrých muzikantů v poměru k populaci asi nebude nikdy moc. Pokud to budu brát z hlediska virtuozity, ještě míň, pokud podle prožitku a opravdovosti, to už by mohlo být zase jiné hodnocení. A další věc…mladý člověk, se kterými přijdu do styku jako učitel já, má velmi mnoho různých aktivit. Málokdo z nich se vyhraní už v tomto věku. Nemám odpověď, ale spíše vzniká další otázka, kolik z nich se bude hudbou zabývat dále. A to vůbec nemusí být aktivní hraní, ale třeba aktivní poslech.
ALE ZÁLEŽÍ PŘEDEVŠÍM NA OSOBNOSTI UČITELE, NE? SOUDĚ DLE TVÝCH AKTIVIT, TAK TVOJI ŽÁCI TI DĚLAJÍ RADOST, NENÍ TOMU TAK? A TY TO DĚLÁŠ DOBŘE!
Dělají i nedělají. Pro některé lidi to dělám dobře, pro jiné ne. To je složitější.
V ČEM JE TO SLOŽITĚJŠÍ? PŘECE ZA TEBOU ZŮSTÁVÁ POŘÁDNÝ KUS PRÁCE, NE?
Jde o náhled různých lidí na tu práci. Ale možná to půjde i zjednodušit. Někdo vidí, že jako učitel mám spoustu prázdnin. A jiný, že jako učitel mám spoustu práce i o prázdninách.
ZPĚT K BARABAN ETHNOFESTU. LETOS PŘIJEDE MAĎARSKÁ SKUPINA DIVOKÝCH DUDÁKŮ HOLLÓÉNEK HUNGARICA. JAK SE TI PODAŘILO ZÍSKAT TAKOVÉHO „TAHOUNA“?
Jsou to naši velcí kámoši. Přijedou do Brna na Muzejní noc, tak jsem se s nimi dohodl na vytížení. Hádám, že udělají velikou show. Již vloni nám zde hráli, ale to byly takové kratší vstupy. Letos bychom jim chtěli dát veliký prostor.
A KDO DALŠÍ BUDE NA LETOŠNÍM FESTIVALU VYSTUPOVAT?
Velkou zajímavostí jsou pro mě tahací harmonikáři z Německa Mundharmonika Bautzen. Měli by nám zahrát nejen světové šlágry, ale i původní tradiční hudbu pro své nástrojové složení. Vytváří prvek folklóru tolik typický pro germánské země, avšak pro nás zcela neznámý. Dále uslyšíme a uvidíme slovenskou dětskou hvězdu Jána Kicka se svou matkou Horanou. Jsme zvyklí na dětské hvězdy ze soutěží Talent. Zpívají krásně naučené populární písně. Ján ovšem ve svých dvanácti letech hudbu a texty kromě zpěvu také skládá. Vzhledem k velmi neobvyklému stylu života (žijí v horách téměř odříznutí od civilizace) jsou to písně velmi neotřelé, jímavé a zvláštní. Dravost finské Apokalyptiky, mladické, ale zároveň fundované zaujetí pro historickou hudbu a květnatost barokní improvizace, to jsou gambisté Oak Brothers z polské Vroclavi. Na ty se taky moc těším. Hudební doprovod místním i přespolním tancechtivým k maďarským kolovým tancům zahraje soubor Macska szem z Budapešti. A pak velmi energická mládežnická rocková formace LizArt z České Lípy a v neposlední řadě domovské soubory Jääääär, Lusatia consort a Lužánek. Bude i tradiční bubenický workshop pod vedením Petra Dytricha. A nakonec ještě jeden z nejlepších marimbových souborů Evropy Aries. To bude opravdu taková třešnička na dortu. Sice nás ve Cvikově před dvěma měsíci navštívili, ale to byla jejich velmi populární bubenická show. Nyní budou hrát na marimby, což je jejich původní a nejdelikátnější doména.
DRŽÍME PALCE A DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!