Patrick Marek

Plazmatické iluze Ibrahima Maaloufa na Jazzinci

V rámci festivalu Jazzinec vystoupil v Trutnově dne 15.dubna francouzsko-libanonský trumpetista IBRAHIM MAALOUF. V naplněném velkém sále UFFO to byl třetí a poslední koncert k propagaci jeho posledního alba „Illusions“ u nás. Mezitím toto album získalo cenu francouzské kritiky Les Victoires, která je nejprestižnějším oceněním tvorby jazzového muzikanta v zemi.

V posledních týdnech se toho v česko-moravském tisku o Maaloufovi napsalo hodně, a po právu. Je to výsostný jazzový tvůrce, jenž překročil hranice žánru a obohatil tak tuhle muziku sice o vlivy již v jazzu etablované, ale nově, neotřele uchopené: rai a další arabské inspirace, pop, rock, hip-hop, bretaňský folk, Bach atd. Jeho čtvrttónová i „obyčejná“ trubka je bezesporu z rodu Milese Davise – během koncertu, a zvláště při pomalých partech, mne neodbytně napadala myšlenka, že jeho interpretace Concierto de Aranjuez by asi byla podobným projevem geniality. Jeho trubka je dravá i plačtivá, a pokud bych měl použít jedno jediné slovo, pak bych zvolil „plazmatická“. Zatímco většina obecenstva evidentně dávala přednost svižnějším kouskům, kde zněly například staccatové dialogy sólové trubky s třemi dalšími a´la divoké rai, já osobně jsem si vychutnával jeho osamocené sólové chorusy, jež se mi rozlévaly po těle teple a hutně jako krev. A nejúžasnějším, až magicky mne zasáhnuvším místem v jeho vystoupení byla skladba „Beirut“. Pojal ji zároveň nejen jako poctu svému rodnému městu, odkud s ním ještě jako s dítětem v peřince jeho rodiče za doprovodu svištění kulek a výbuchů bomb utíkali (a skončili v Paříži), ale také jako poctu rockové skupině Led Zeppelin – při gradaci této jímavé balady využil signifikantních kytarových riffů, do nichž jeho trubka (mnohdy „zašpiněná“ hlasem) tesknila, štkala, volala, jíkala, chmuřila, vzdorovala. Jeden z mých nejsilnějších jazzových zážitků vůbec…

Ibrahima Maaloufa na letošním turné doprovázejí další tři trumpetisté: Martin Saccardy, Yann Martin a znamenitý Youenn Le Cam, jenž kromě čtvrttónové trubky dokáže vygradovat i závěr koncertu s obyčejnými bretaňskými dudami. Za bicí soupravou sedí rtuťovitě přemýšlivý Stephane Galland, který dostal hodně prostoru i jako sólista. Bubnuje sice excelentně, ale jeho bubenické show ke konci vystoupení bylo v kontextu s celkovým vyzněním večera příliš dlouhé a poněkud cirkusové. Ostatně takové bylo celé vyústění koncertu, byť sebevíc působilo hutně a „nadupaně“. Ale tenhle důkaz profesionality je každopádně sympatický – těžko mohla taková jazzová hvězda odejít jiným způsobem, když se jí dostalo tak nadšených ovací ve stoje. Rytmiku spolehlivě doplňuje baskytarista Laurent David, za klávesami sedí Frank Woeste, který oproti albu nedostal tolik prostoru (přesto se dostane ke třem sólům). Po Maaloufovi je nejvýznamnějším individualistickým elementem kytarista Francoise Delporte. Ten ve své hře dokáže třeba evokovat arabskou loutnu oud na jedné straně a pageovsky vyostřený rockový zvuk na straně druhé, a mezi tím ještě široká rejstříková paleta: funk, acid, folk, jazz.

Vystoupení v Trutnově prakticky kopírovalo album „Illusions“. Po úvodním slepenci titulního fláku s fusion jízdou „Conspiracy Generation“ následovala arabská rai odpovídačka „In Press“, poté další arabská vypalovačka „Nomade Slang“. A tak následovala jedna pecka za druhou, Maalouf ve svých sólových eskapádách semlel Let čmeláka a Bachovy variace, často kontaktoval obecenstvo a zapojoval je do produkce, v „True Sorry“ osaměl a snil, nebál se zapojit humor, vystoupení bylo dynamicky i žánrově velmi proměnlivé, a protože odezva byla více než bouřlivá, protáhlo se na více než dvě hodiny. Samozřejmě v jednom zátahu, Maalouf nezná přestávky…

„Hudba není něco, co existuje, je to něco, co teprve vzniká. Bez pravidel, omezení, hranic.“ Tato Maaloufova slova jsou sice vzletná a podnětná, ale s jeho koncertem v Trutnově (a vlastně i předtím v Praze a Brně) příliš nekorespondují. Předvedl na třikrát prakticky to samé, téměř identicky. Ale to není výtka, a už vůbec ne hnidopišství. Bylo to prostě úžasné vystoupení, a závěrem se sluší poděkovat festivalu Jazzinec za lahůdkovou dramaturgii: Díky, Tomáši Katschnere!

(autor fotoreportu: Patrick Marek)