„Jde o poctu těm osobnostem, se kterými jsem měl to štěstí hrát.“ Tak charakterizoval ULF WAKENIUS své patnácté album „Momento Magico“, jež natočil jen on sám, SOLO se svými akustickými kytarami. Vyšlo na značce Act Music 28.března a Wakenius k němu dodává: „Je to nejlepší album, jaké jsem dosud udělal.“ A má pravdu. Nejenže má úžasný zvuk (Lars Nilsson), ale především po stránce hudební je navýsost zdařilé. Sám sobě si tak zároveň nadělil ten nejlepší dárek k šestapadesátým narozenám (16.dubna).
Ulf Wakenius hrál např.s Herbiem Hancockem, Petem Methenym a plných 10 let s Oscarem Petersonem v jeho kvartetu, a to až do jeho smrti v prosinci 2007. To vše se promítá do jeho sólového alba, přičemž tento Švéd s vášnivým zaujetím zkoumá přirozený, akustický zvuk kytary. Pro každou z dvanácti skladeb na albu dokáže najít nejoptimálnější barvu, výraz a dynamiku, a to i v kombinaci nejčastěji dvou kytar, takže doprovod i sólový part jsou si rovnocenné a navzájem se umocňují. Tóny jsou vyřezávané do nejniternějších nuancí, ve ztišených pasážích i v emotivně vypjatých erupcích neztrácejí nic ze své až křišťálové čistoty a průzračnosti. Zároveň se nechává inspirovat zvukem exotických strunných nástrojů z Asie, západní Afriky, Brazílie, Řecka i Středního Východu.
Album, dlouhé téměř 47 minut, je postaveno z větší části na autorských skladbách. Pět je jich převzatých: úvodní „Balad For E.“ z pera Magnuse Östroma je poctou Esbjörnovi Svenssonovi, „Liberetto“ Larse Danielssona, jejíž melancholii Wakenius znásobuje, Satieho „Gnossienne“ je dedikována producentovi Axelovi Matignonovi (pod názvem „No Air“ se objevuje také na albu „Arabesque“ Caecilie Norby, na kterém Wakenius hraje též), „Sugar Man“ napsal písničkář Sixto Rodriguez, do roku 2012, kdy se objevil dokumentární film „Searching for Sugar Man“, prakticky zapomenutý (a Wakenius svou verzi věnoval manželce) a závěrečná „La Mer“ francouzského zpěváka Charlese Treneta, prosluněná, něžná píseň, již Wakenius hraje pouze s jedinou kytarou – zvuky pohybu po hmatníku a oproštěnost od jakéhokoliv tónového balastu jen umocňují šansonovou opravdovost.
Titulní Wakeniusova kompozice „Momento Magico“ je věnována zpěvačce Youn Sun Nah a slyšíte v ní až flamencovou či brazilskou vášeň Egberta Gismontiho a hravost až vrtošivost Mozartovu. Prvním vrcholem alba je čtvrtý track, „Hindustan Blues“, vášnivá pocta Indii, založená na jediném motivu, v níž Wakenius mistrně pracuje s dynamikou, zhušťováním, gradací a využije také bottleneckového způsobu hry. Následuje nesmírně smutná balada „Requiem For A Lost Son“, pocta památce syna Johna Scofielda Evana, který zemřel ve věku pouhých 26 let. Pouštním blues z Afriky je sycena skladba „Mali On My Mind“, ve svižné „Dragon“ ožívá zvuk tradičního čínského strunného nástroje pipa (věnováno Clarenci Changovi, asijskému propagátorovi jazzu z Hongkongu). Kompozice „Esperanto“ je postavena na vlivech hudby z Řecka, Ruska a Dálného Východu, přičemž si posluchač uvědomí společné etnické kořeny. Navíc je připsána Siggimu Lochovi, jenž v roce 1992 založil label Act Music. Zároveň jde o důstojnou poctu kytaře a její nevyčerpatelné rozmanitosti. Miniatura „Preludio“ pro Keitha Jarretta je příznačně postavena na základech bachovských variací. Nejdelší skladbou (6:13) je pak „Notes For OP and Wes“, kde jsou využity riffy a motivy od obou poctěných jazzových velikánů, Oscara Petersona a Wese Montgomeryho. Wakenius ji věnoval svým dvěma synům, kteří se potatili: Ericovi a Carlu Ludwigovi.
A ještě něco cítím z tohoto mimořádně vydařeného alba: že i po odchodu Paca De Lucii genialita kytary žije dál!