Mimořádně vydařené finále festivalu Jazzinec
Patrick Marek

Mimořádně vydařené finále festivalu Jazzinec

16.ročník mezinárodního jazzového festivalu JAZZINEC v Trutnově vyvrcholil v sobotu 29.března finálovým koncertním maratónem ve Velkém sále UFFO. Při té příležitosti byly vyhlášeny také výsledky 1.ročníku fotografické soutěže Jazz World Photo.

Finálový koncert zahájilo TINGVALL TRIO, nyní usazené v Německu. Jeho lídr, pianista a autor veškerých kompozic Martin Tingvall, je ovšem Švéd jako poleno, basista Omar Rodriguez Calvo zase Kubánec, alespoň bubeník je Němec: Jürgen Spiegel. Trio, založené v roce 2003, natočilo čtyři znamenitá alba, přičemž ze všech čerpali svůj repertoár i v Trutnově, podobně jako pro živé album „In Koncert“, jež vyšlo vloni. Byli původně považováni za jakési „náhradníky“ E.S.T., ale již se stačili naplno vymanit z tohoto vlivu. Samozřejmě, groovy zůstaly, také onen pověstný, bezmála rockový tah, stejně tak výrazné motivy a práce s nimi, včetně inspirace severským folklórem, která je dokonce silnější než bývala u tria Esbjörna Svenssona. Svůj set zahájili svižnou úderkou „Sevilla“, došlo také na další výrazné položky z jejich dílny, jako např. „Vattensaga“, „Mustache“, „Vägen“ či „Den Ensamne Mannen“. Co skladba, to energetická bomba! Uvnitř každé kompozice dochází k dynamickým, rytmickým i strukturálním proměnám, trio dokáže až s „vražednou bezohledností“ hudební tok zhušťovat a gradovat. Spojení severského chladu s tropickou horkokrevností činí z tohoto tria jedinečné těleso, které se hodlá odpoutat od všech dosavadních mantinelů.

Po nich přišel RUDY LINKA, a to pouze s černou americkou zpěvačkou CHRISTINE PRINDLE. Pouze ve dvou – kytara a zpěv. Obával jsem se, že po předchozím „nářezu“ to budou mít těžké, aby rozpumpované posluchačstvo zaujali. Ale chyba lávky! Christine Prindle se pyšní sytým, výrazově bohatým, rozměrným hlasem, který roky plnil velké kostelní lodi, je v ní rockové rebelanství, gospelový cit a soulová vášeň. Rudy Linka je neoddiskutovatelně jazzová kytarová osobnost, doprovázel zpěvačku vrstevnatou hrou, ve které se snoubila harmonie s rytmem, exceloval v nápaditých sólech. Repertoár sahal od gospelů, přes blues, soul a standardy (třeba „Just One More Chance“ od Billie Holiday či „Secret Love“ Doris Day), až po rockové písničkářství v hitech „Bring Me Some Water“ (australská Melissa Etheridge), „With Or Without You“ irských U2 a „Blackbird“ od Beatles. Velmi vydařené vystoupení!

Pak však přišlo na pódium trio, které mi doslova vyrazilo dech. Znal jsem ho z alb, to jistě, ale jak ti tři zněli naživo, to bylo neskutečné! TRIO IVOIRE se zkrátka v Trutnově představilo ve vrcholné formě (řečeno lapidárně). Lídr tria, německý pianista Hans Lüdemann, se pohybuje nejen na jazzovém poli, ale také experimentuje na poli free-improvisingu, soudobé vážné a elektroakustické hudby, též hraje a natáčí s africkými hudebníky. Jeden je také v Triu Ivoire: virtuózní hráč na balafon Aly Keita z Pobřeží Slonoviny. Sestavu doplňuje německý bubeník Christian Thomé. Ale pozor! Nejde o tolik módní ethno-jazz, to v žádném případě! A to je na hudebním projevu tohoto trojlístku nejpozoruhodnější – slyšíte moderní jazz, který do sebe nasál minimalismus, komorní vážnou hudbu a další inspirace spíše z akademického prostředí, než z džungle či pouště. Přesto je to hudba živočišná, nadupaná, energická, nevyumělkovaná! A to i v okamžicích, kdy na úvod skladeb zařazoval pianista elektronicky upravované sekvence, také využíval preparovaného zvuku svého klavíru, dokonce došlo i na čtvrtónové party jako proklamovanou poctu českému skladateli Aloisi Hábovi! Tyto experimenty čerpal především ze svého klavírního cyklu „Virtual Piano“ (ze sólového alba „Between The Keys“ – 2009). Jinak těžištěm trutnovského vystoupení Trio Ivoire bylo logicky jejich čerstvé, v pořadí čtvrté album „Timbuktu“. Čekalo se na něj plných 5 let, ale výsledek (soudě dle koncertu) stojí za to! Minimalistický základ skýtá neuvěřitelné možnosti co se týče dynamiky, gradace, výstavby hudebního magmatu vůbec. Bubeník zhušťuje rytmickou strukturu, zatímco balafon (a v jednom případě také kalimba) vybuchuje v drtivá sóla, nad nimiž nezbývá než kroutit hlavou a valit bulvy – a nebo poslouchat strnule, jako u vytržení. Klavír pak zdvojnásobuje tento až fyzický, nikoliv pouze posluchačský prožitek. Práce tria s gradací a zlomy v rytmické i harmonické struktuře připomínají ty nejzdařilejší nahrávky Franka Zappy. Bouřlivé ovace je vrátily zpět na pódium, aby Trio Ivoire ještě stačilo okouzlit nádherným bachovským preludiem „Wenn Du weite Wege gehst“.

Závěr finálového koncertu Jazzince patřil kvartetu, v němž se potkali tenorsaxofonista ROSŤA FRAŠ a italský pianista ANTONIO FARAO. Ten již patří k absolutní světové extratřídě, o čemž svědčí i to, že jej do svého kvarteta angažoval Chico Freeman. S Frašem si rozuměli, oba hráli naplno, podporováni slovenským bubeníkem Petrem Solárikem a kontrabasistou Tomášem Barošem. A Kaštan válel jak o život – nikdy předtím jsem ho neviděl hrát s takovou vervou a s takovými improvizačními nápady jako tady! A když vystřihl sólo, tak i balada jako „Silent Letter“ mne zvedla ze sedadla. Autorsky si repertoár rozdělili napůl Farao i Fraš, obvzlášť zdařile vyzněla balada „Positive Life“ a hardbopová jízda „Black Inside“. Důstojná tečka za mimořádně vydařeným jazzovým maratónem…

Jazzinec má za sebou sice festivalové finále, ale ještě zdaleka neskončil! Kromě dalších vystoupení ho čekají další dva vrcholy: Ibrahim Maalouf (15.dubna) a Iva Bittová & spol. s projektem „Zvon“ (25.4.).

(autor fotoreportu: Patrick Marek)