Kde jsou všichni ti posluchači?

Kde jsou všichni ti posluchači?

Rozhovor Jana Hocka s Jakubem Zahradníkem o hudebním vkusu, egoismu v jazzu, přitažlivosti, jazyku, Abrahámovinách, morech, Stínadlech a Bohu.

Na loňské Vánoce uvedl Český rozhlas pohádku „Ježíškovy první Vánoce“ s jeho hudbou. Natočil znamenité CD se zhudebněnou poezií. Vydupal ze země další kapelu, tentokrát sestavenou z prominentních hráčů na staré hudební nástroje, které dal název Ensemble Kapelluken, a s níž bude v brzké době premiérovat autorskou „bardskou operu“, inspirovanou básníkem Yeatsem – „Příběh i Ryšavého Hanrahana“. A ve dnech 11. a 12. června proběhne v pražském Anežském klášteře jeho autorský koncert, který nazval příznačně „Je jen jedna hudba“ – zde zazní jeho „vážnohudební“ kompozice většinou v premiérách a v interpretaci špičkových těles a instrumentalistů: cyklus „Živlové“ pro dětský sbor, harfu a perkuse, „Otazníky“ pro dívčí sbor, latinská vokální mše „Missa Egrensis“, fantazie pro harfu a smyčcový kvintet „Propadliště času“, melodram „Pohádka“…

A také syn „Velkého otce“, legendárního jazzového skladatele, orchestrálního aranžéra a dirigenta. To vše se skrývá za jménem JAKUB ZAHRADNÍK.

JAKÝ JE TVŮJ VZTAH K JAZZU?

Vztah k němu mám od mládí vřelý a hluboký. Ale jazz je široký pojem. Asi jako když se řekne lidová hudba, nebo vážná hudba. Jak se vyvíjí můj vkus, tak dnes jsou druhy jazzu, které doslova miluji a jiné zas nemůžu ani slyšet – principielně ty, co připomínají etudy, zvláště etudy pro bigband, bicí a kontrabas.

Jako kluk jsem úplně ležel v nahrávkách mého táty, který natočil celou sadu alb velkokapelového jazzu se světovými hráči jako Slide Hampton, John Surman, Albert Mangelsdorff, Allan Praskin a další. Hodně mě taky svého času zasáhla vlna jazzrocku, která je dnes už v propadlišti dějin, ale na přelomu 70. a 80. let ji naše scéna zachytila a i u nás navzdory pasti železné opony vznikla výborná hudba toho druhu.

64Jazz byl vždycky otázkou velmi vyhraněného vkusu, dva lidé, kteří se označí za milovníky jazzu, se těžko shodnou, a velkou roli v tom hraje snobismus. Sám se chystám, až na to bude ta správná doba v mém životě, přidat k tomu vlastní skladatelský příspěvek. Jazz sleduji velmi bedlivě, ostatně jako velké množství různé nové tvorby z tolika hudebních oblastí, až by ses divil. Zásadní pro mě jsou relace Otakara Svobody na Vltavě. Dobrých pořadů je vůbec jako šafránu a moc se to neliší od doby, kdy jsme zoufale ladili Radio Luxembourg – já na Otův Jazzový klub naučný, který běží ze soboty na neděli jednou za měsíc, čekám jak na boží smilování. Do jazzklubů chodím už méně, působí na mě špatně frustrace muzikantů z malé návštěvnosti a nedostatečného uznání jejich umění vyjádřeného i finančně. Zažil jsem například situaci, kdy jazzoví muzikanti odmítli zahrát nějaké holce „happy birthday“, připadlo jim to pod úroveň, ale možná je urazilo, že se předtím nahlas bavila, což bylo slyšet, protože v klubu bylo pět lidí. Nebo v Newcastlu v jazzclubu celý večer improvizovali opravdoví mistři světa na dané nástroje, ale každý mlel za sebe to své a vůbec si nevšiml, že na pódiu jsou spoluhráči a v klubu publikum. To jsou myslím stinné stránky jazzu. Jazz je hudba především pro hlavu, proto publikum reaguje na jazz především kýváním hlavy, proto asi ten zesílený egoismus. (smích)

TAKŽE FREE-JAZZ NEUZNÁVÁŠ?

Probůh, proč bych neměl uznávat free-jazz?! Mně vůbec žádné zařazení hudby do žánrů nezajímá! Lidé, kteří poslouchají vážnou hudbu, si myslí, že dělám jazz. Jazzmani se zase domnívají, že dělám vážnou hudbu. Na omylu jsou jedni i druzí. Co jsem měl možnost se setkat s muzikanty ze Spojených států, pojem jazz pro ně nebyl moc důležitý. Je to otevřený koncept, ne šuplík se synkopami. Řekli – pojďme hrát – a nikoho nezajímalo, jak se to bude označovat. To je také jediná možnost. Chcete tomu říkat jazz? No, když chcete, tak dobrá. Protože ten, kdo jde skládat hudbu s tím, že bude psát jazz, se zbytečně omezuje, třeba chce napsat Bugatti-step číslo dva a vyjde mu z toho krásná čtverylka. A co teď? Když to roztrhá, tak udělal chybu.

Nejčastějším klišé, které všichni opakují je, že hudba je buď dobrá nebo špatná. To není pravda. Proto jsem koncerty ze svých premiér letos nazval JE JEN JEDNA HUDBA. Protože ta druhá se nemá jak na světě dlouhodobě udržet. Zůstanou po ní jen vybledlé stohy bulvárních zmínek, nepochopitelné jak z jiné planety. Bohužel současně zapadne i strašně velké množství naprosto skvělé hudby, není vůbec vypracovaná metodika na zaznamenání toho důležitého, co se děje. Stalo se mi kupříkladu třikrát při poslechu Radia 1, že jsem musel zastavit auto, abych vůbec byl schopen uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. Byla to naprosto geniální muzika, bohužel ani v jednom případě neřekli po skladbě o co šlo, takže už ji nikdy neuslyším. Stejně tak mi vyrazily dech varhanní improvizace Martina Gottharda Schneidera do Dvořákových Biblických písní, které natočil s Eduardem Hakenem. To jsem slyšel na Vltavě v autě cestou na Ořechovku. Musel jsem zastavit, protože bych naboural, úplně mě to dezintegrovalo. Samozřejmě už je mám na CD. A to už radši nebudu mluvit o tom, jak jsem se psychicky rozložil z poslechu Haydnova oratoria Stvoření. Myslel jsem, že v tom kostele zkolabuji, obával jsem se vůbec vstát ze židle, že bych nedošel k východu, chtělo se mi řvát. Tak tohle je kamaráde to, co já si představuji pod pojmem free-jazz!

PROTO JSI TOLIK ROZKROČENÝ PŘES VŠECHNY MOŽNÉ ŽÁNRY? LECKDO BY TO MOHL POVAŽOVAT ZA JAKÉSI UMĚLECKÉ TÁPÁNÍ…

Hudba, aby mohla být přitažlivá, musí být sexy. Například Bedřich Smetana je absolutně sexy, což jsem dřív netušil. Zrovna jsem tuhle v noci šel kolem Lávky, kde stojí jeho socha – starého, unaveného, sedícího osaměle pod stromem. Jaké nepochopení! Viděls někdy, jak vypadal v mládí? Prodaná nevěsta nebo Z českých luhů a hájů je ten největší představitelný bigbít, to není nějaká mrtvola hudby, právě naopak, mrtvolný začíná být z drtivé většiny sám bigbít a my jsme se dožili toho, že jsme toho svědky! Když jsem přišel na Konzervatoř, to mi bylo šestnáct, poslouchal jsem Pink Floyd. Nejenom, že položka Pink Floyd vůbec v tamní výuce neexistovala, což jsem vnímal jako zpátečnické, ale celkově populární hudba nepředstavovala v osnovách vůbec nic! Říkal jsem tátovi – pro mě je důležitý Elton John! A táta na to – toho ale na konzervatoři z profesorů nikdo nezná. Já na to – tak jsou to ignoranti. Táta – nejsou. Nauč se řemeslo a pak můžeš možná uvažovat o nějakém umění… To bylo psycho. Schizofrenní situace – já vyznával hudbu, která na té škole neznamenala nic, a tam že budu studovat šest let?

Přišli jsme na první hodinu s Františkem Kovaříčkem, s ním jsme měli jakýsi kumulovaný předmět, který nevím už jak se jmenoval, nejspíše hudební formy, skladebný rozbor, nauka o kontrapunktu, melodika atd. atd. Šlo o proniknutí do podstaty skladby. A tento geniální pedagog a sám skladatel, který byl předsedou Hudební mládeže a který se později stal načas ředitelem Konzervatoře, otevřel nějaké, rozuměj jakékoli noty – celou partituru, a začal nám ji z fleku hrát – ve dvou rukách zahrál celý symfonický orchestr i se sborem a melodie sólistů k tomu dopískával nebo dozpívával asi jako Glenn Gould nebo Keith Jarrett. Tohle přece znáte, že jo? – zeptal se a sbalil mi tužku. Kdybych vám náhodou ukradl tužku nebo pero, tak se omlouvám, je to moje slabost. Nic si nezapisujte, budeme o všem mluvit tolikrát, že chci, abyste věděli, co je to cavatina, i když vás někdo probudí ve čtyři ráno. Koukali jsme na sebe za jeho zády jak vyorané myši, byli jsme tam asi čtyři a tento předmět byl čtyřhodinový. Ať vzal do ruky cokoli, prakticky nic jsme neznali. Kam se otočit, když na mě zamžoural svýma dobráckýma očima a byl jsem zrovna na té straně klavíru sám? Nemusím vysvětlovat, že nám hrál ty nedůležitější skladby historie… A takový předmět jsme navštěvovali několik let. A to byl jen jeden z předmětů. To byly šoky do hlavy!

Ale tím to zdaleka nekončilo, byly tu například okrajově zmínky o cizokrajných hudebních systémech, které jsou v určitých směrech daleko sofistikovanější než evropská hudba – poněvadž o nich musela být řeč v souvislostech s dějinami hudby, naukou o nástrojích a laděních. Smyslem konzervatorijního vzdělání je, že se člověk o takových věcech vůbec dozví a má to v hlavě zařazené, ví, kam může sáhnout, když jednou najde důvod proč.

Pak tu byla nauka o intonaci, rytmu, transpozicích, hra ze starých klíčů, dirigování, hra na bicí nástroje, povinnost zpívat ve sboru, povinnost chodit na koncerty, povinnost souborové hry – mimochodem, z té jsem jednou dostal na vysvědčení pětku, protože jsem se nezúčastnil pochodu na 1. máje na Letné ve školní dechovce, což byl tehdy pořádný průšvih! Nebo taky možnost chodit na předměty typu dějiny divadla, které se týkaly jen herců, čehož jsem využil. Byla tu možnost přijít do styku s některými největšími mozky co se týče hry, improvizace, rytmických rozborů nebo generálního absolutního sluchu… No a v mém případě hlavní obor skladba u Oldřicha Semeráka a obligátní klavír u Jiřiny Konzalové. Měli to se mnou ti lidé těžké a já s nimi, protože mě ze všeho nejvíc v té době zajímalo sledování éterických baletek přebíhajících z jednoho patra do druhého a býti básníkem. Ale taky mě nikdo od Pink Floydů neodrazoval a nikdy jsem si nenechal zkazit dojem z raných nahrávek Eltona Johna a nepřerušil jsem si vztah k té hudbě, co se na konzervatoři nevyučovala. Zkrátka jsem nezavrhl žádnou hudbu, a naopak jsem přijal do svého arsenálu mnohé další, což je mimochodem největší výdobytek evropského systému hudby. Totiž indická, arabská nebo čínská hudba nedokáže smysluplně integrovat a adaptovat vlivy jiných systémů, samozřejmě nemluvím o kýči typu „asijské bistro“.

To, co ti kvalitní hudební škola dá, je historický a hierarchický fundament. Pak už pro tebe ovšem neexistuje nikdy krok zpátky. Zato se celý život budeš potkávat s lidmi, kteří mají nevím odkud – tak strašně vyhraněný názor na hudbu – a zakládají svoje hudební znalosti a hodnocení na nějakém zpěvákovi, kapele, nebo módním stylu. Nerozumí tomu, proč píšeš věci, které s tím nesouvisí a podsouvají ti, že nemáš rozhled a že jsi nemoderní, že nemáš šanci. Neboť z jejich hlediska bys měl správně provozovat tu muziku, co si žádá (jejich) vkus a dnešní doba. A když to neděláš, považují tě za divnýho patrona. Přesněji řečeno v jejich rozlišovacím měřítku neexistuješ. Oni tvoje skladby a jejich nuance prostě přeslechnou. JICH je víc, takže jdeš doslova hlavou proti zdi. Když ji náhodou tou hlavou prorazíš, řeknou si, hele, to je ale zajímavej týpek, dám si ho do mobilu. Po jejich vkusu ale za sto dvěstě let nezbyde nic…

Takže, o čem že to byla tvá otázka…? Tápat může jen hudební bloudil. Podívej se na mé partitury, píšu je přímo, fixkou a nedělám prakticky chyby.

TAK JO, ALE CO TO BYLO ZA TY JARRETTOVSKÉ KLAVÍRNÍ IMPROVIZACE PŘED PÁR LETY, TO BYL PŘECE JAZZ, NE?

Jazz je hudební jazyk. Já jsem se ho nikdy neučil. Takže když jím „mluvím“, dělám školácké chyby v gramatice a výslovnosti, uprostřed souvětí se zadrhnu a pak se může z ničeho nic objevit fatální chyba, kdy se naplno vyjeví, že jsem v tom amatér, ne-li diletant. Musel bych odjet do Ameriky a žít tam, abych pochopil, o čem jazz vnitřně je, učit se ho přiměřeně dlouho. Musel bych se bezpodmínečně etablovat jako hráč, kterého by uznali tamní jazzmani, bez toho to v jazzu nejde, a pak teprve bych mohl o jazzu jako takovém vůbec uvažovat. Mohl bych k tomu navíc využít odkazu mého táty, protože ty sazby pro bigband mi nikdo nemusí vysvětlovat, mám je v krvi, to je to, co třeba chybí Bradu Mehldauovi, jakkoli ho mám opravdu nesmírně rád, on je velký myslitel, ale jeho sazby pro orchestr jsou amatérské až diletantské. A tak moje kvazi jazzové příspěvky jsou spíše kouzlem nechtěného, nebo když chtěného, tak vytvořeného jen na základě mého drzého čela, nebo z nějakého šťastného výtrysku inspirace, ale nikoli z hluboké vnitřní znalosti a procítěnosti jazzu.

Kaith Jarret je spíše nějaká bytost z vesmíru, než člověk. On a Glenn Gould mě dovedou strhnout tak, že si myslím, že také můžu hrát na klavír – zdá se to tak jasné a přístupné… Já však více než klavírní techniku mám vyvinuté hudební myšlení. A proto nedělám jazz, technicky se s těmi hráči nemůžu měřit a skladatelsky nechci psát historické slátaniny. To je pak jazz jak z majora Zemana. Ne, že bych na to neměl, ale mým životním cílem je přece jen spíše skládat hudbu českou, duchovní a v dobrém smyslu „vážnou“, nebo se projevovat jako bard.

TĚMI HISTORICKÝMI SLÁTANINAMI MYSLÍŠ JAKO CO?

21Karel May psal báječné kovbojky, ale jsou to historické slátaniny. Na jeho přednášky chodil jistý Adolf Hitler a pořizoval si tam zápisky, bral to vážně. Když byl May už bohatý a jel se podívat na místa, o nichž psal, aniž by tam kdy předtím byl, nezapadalo mu to vůbec do rámce a byl z toho rozčarovaný, zklamaný, zdrcený. To je o čem mluvím. Pochop, že jazz má jen jedny kořeny, a sice v Americe. Lidi z Evropy, kteří v jazzu prorazili, museli projít americkým sítem, jako Vitouš, Hammer, Zawinul, nebo třeba Ulf Wakenius, který se prosadil u Oscara Petersona. A naopak třeba nějaký adept dechovky z Texasu nemá jak do krve dostat Františka Kmocha, zatímco u nás ho dostává do vínku každý spolu s mlékem a strdím. Pak taky logicky takový Texasan hraje dechovku směšně. Jedině, že by přijel sem, začal hrát s Babouky a ti by ho uznali ne za exota, ale za jednoho z nich. To by šlo, když si to představíš, jen těžko. Já jsem toho názoru, že vždy znova a znova je třeba jít ke kořenům a jazzmani nedělají nic jiného. Stejného názoru byli Bartók, Dvořák, Janáček nebo Martinů. Co pro ně znamenaly jejich kořeny – lidová hudba? Všechno. To už něco znamená, nemyslíš? Mimochodem, Američani neznají Vinnetoua. Ten film tam nemá žádný význam, stejně jako Vinnetouova stříbrná ručnice Silberbűchse nebo vzdělaný Němec Kleki-petra, bílý otec Apačů. Proto také, při vší úctě, nenatočí nikdy John Scofield desku A Tribute to Lou Reed & Alexej Fried. Ačkoli sto tisíc bych na to nevsadil. Co kdyby se o mé sázce Scofield dozvěděl? Někdo jako Medeski nebo ty by byl schopen mu o ní říci.

EMIL VIKLICKÝ MI V JEDNOM ROZHOVORU, MYSLÍM, ŽE V ROCE 1995, ŘEKL, ŽE TO PODSTATNÉ V JAZZU BYLO ŘEČENO V 50. A 60.LETECH. A JÁ DODÁVÁM, ŽE ZA TÍM, CO ZA POSLEDNÍCH 40 LET JAZZ POSOUVALO DÁL, BYLI SPÍŠE EVROPANÉ. JAZZ PŘECE UŽ DÁVNO NEZNAMENÁ POUZE AFRO-AMERICKOU HUDBU…

Tak předně, já nejsem muzikolog, čili mé názory je potřeba brát s notnou rezervou! Z hlediska muzikologického budou asi přinejmenším pomýlené, zavádějící až nepřijatelné. Ale já si to mohu dovolit,  jsem skladatel a básník a vyjadřuji jen své okamžité mínění. Určitě kvůli němu nepůjde cena koruny dolů a nikdo nezajde na úbytě. Podstatou toho, jak se vyslovuji, je má hudba a poezie a bardské působení, a kéž by to stačilo. Jenže problém je, že nikdy sama hudba, poezie, umění nestačí, vždycky k tomu člověk musí, stejně jako na policii, jít podat vysvětlení. A tak hledím i na názory umělců a rovněž na mínění Emila Viklického. Jestli něco takového, co říkáš, řekl, pak to asi pro jeho život platí a dokážu si představit proč. Emil Viklický také třeba vehementně zastává názor, že jediná kloudná značka piana je Steinway. Což já si nemyslím. V mém světě valná většina z toho, co bylo řečeno v 50. a 60. létech, je už mrtvá encyklopedická položka. Mnoho názorů, osob a jejich děl je zbožňováno zbytečně, až to může být na překážku přicházejícímu, novému.

Také můj táta často zvolával – Jazz je mrtev! Myslel tím to, že forma jazzu – tema con variazioni – se již vyčerpala. A když zemřel Miles Davis, panoval nějakou dobu názor, že s ním se jazz vývojově uzavřel. Marcus Miller a další, co s ním natáčeli Tutu a další desky, se ocitli v situaci jako naše country po smrti Michala Tučného. Znáš tu tryznu, kterou naši countrymani nahráli…? Ta je obzvlášť výživná. Když zemřel Ray Charles, Jan Spálený mi řekl, že tím skončil soul. Všichni mají právo něco takového tvrdit, mají svou nepředatelnou zkušenost i pravdu.

Pokud se vývoje jazzu týče, já tedy zastávám názor, že tolik nového, co se v jazzu v posledních létech děje, ať už na frontě zvukové, formální, stylové a jiné, je podle mě mnohem zajímavější, než všechno, co se traduje. I sám Emil Viklický byl schopen přidat k tomu svůj nesmírně pěkný vklad s Mrázem, Lapčíkovou a Troppem.

TY JSI NEDÁVNO DOSÁHL PŘELOMOVÉHO VĚKU, ABRAHÁMOVIN. CÍTÍŠ TU PADESÁTKU JAKO OPRAVDU PŘELOMOVOU? CHYSTÁŠ PŘECE VELKOU SLÁVU, TEDY DOUFÁM, ŽE SLÁVU…

43Dokud nejsem postižen fatálními chorobami, nic přelomového se nekoná. Z uměleckého hlediska myslím, že teprve přichází to, co jsem doufal, že někdy přijde a co mi nebylo dříve umožněno. Jednou přibyla do kavárny Obratník, kde jsem dělal programového manažera, jistá dáma s tím, že by tam ráda pravidelně vykládala karty. Nechal jsem si je hned vyložit, a že prý mám položit otázku, na kterou chci znát odpověď. Otázka zněla, kdy už konečně dosáhnu něčeho kloudného, kdy dojdu nějakého pořádného cíle. Ona se smutně usmála a pravila, já nevím, proč všichni v téhle době chtějí dosáhnout rychle cíle. Copak byste chtěl dosáhnout vrcholu teď a po zbytek života už jen tak vegetovat, nebo vidět, jak to s vámi jde už jen s kopce? Vždyť přece vrcholem života je smrt, a to je taky jediný cíl…! Jak prosté. V kostele mi přece taky neříkají nic jiného… Uvědomil jsem si od té doby mockrát, jaká je to pravda, a právě znakem toho, že jsem dosud celkem mlád, je má jistá netrpělivost v tom směru, i když – jakoby se teď přece jen něco zlomilo?

Uspět by člověk měl umělecky – skladatelsky a interpretačně, organizačně, mediálně, u obecenstva, i u lidí v oboru, s nahrávkami a finančně. To je ale, jak jistě uznáš, ohromně složitá věc. Spolupracuji na tom s přáteli, které jsem za ta dlouhá léta potkal a kteří se osvědčili – Trixi, Karol Kružel, Kateřina Drewsová, Martin Polák, Honza Soukup, Michal Uhlíř, Honza Landštof, Roman Polák, Pavla Kapitánová, Michal Škvor, Monika Straková, Filip Wiesner, nově Jindra Černá a další… Všichni to dělají mimo své běžné pracovní povinnosti a také toho pro mě v životě hodně udělali za pouhé „děkuju“. Konzervatoř se v tomto ohledu prokázala být naprosto absurdní. Namísto zbytečných hodin marxismu, občanské nauky a podobně by bylo bývalo záhodno seznámit nás také alespoň v základních rysech s různými druhy hudební praxe, například práce ve studiu. A s právním rámcem prostředí, ve kterém se člověk bude po zbytek života pohybovat. Nemohl by pak jeden podepsat smlouvy, v nichž se vzdal vlastních práv, což se děje dnes a denně, nebo by nemohl dopustit, aby jezdil hrát pod nejnižší myslitelnou mzdu. Všechno jsem se učil systémem pokus-omyl desítky let a jeden takový omyl také řadu let splácím. Ani jiné školy se ovšem jako lepší neukázaly. Nedokázaly vyprodukovat producentsko-manažerský stav, který by naše umělce dokázal posunout do světa. Nikdo v téhle zemi nemá patřičné kontakty, jsme hudebně manažerský vidlákov. Proto se naše hudba ve světovém měřítku neprosadila. Pouze v okrajových žánrech a vždy jen v jednotlivostech. V období socialismu jsme byli hudebně nejzanedbanější zemí střední Evropy. Za muzikou se muselo zajíždět do Polska, Maďarska a jinam. Tady se udržovala zápecnická hudební kultura. Kdo chtěl dokázat něco v jazzu na světové úrovni, musel emigrovat. Na hudebních školách se preferovali lidé působící jen pedagogicky před lidmi z reálného hudebního světa, kteří se v něm musejí umět prosadit. To všechno se neblaze podepsalo na stavu řady generací a výsledkem je, že se třeba já dostávám k něčemu až ve svých padesáti.

Takže sečteno a podtrženo: to, co zvládám dnes, bych před desíti dvaceti léty ani nevěděl, jak mám zvládnout. Mně ani nezbývá nic jiného, než být ještě třicet let hodně mladý, abych se k něčemu vůbec dostal. Každý to má od sudiček dáno jinak, takže jaképak stěžování. Mnohé rány jsou rány z milosti.

MOHL BYS PŘIBLÍŽIT NĚKTERÉ SVÉ DOSAVADNÍ TVŮRČÍ POČINY?

Ano. Můj hlavní tvůrčí počin je můj syn Julián. Dále vozím mámu na nákupy, chodím do Goethe Institutu na němčinu, poslední léta jsem se učil tancovat, opět asi začnu taoistické taiči a v létě chodívám pravidelně na houby a na mše. V hospodě u Modré hvězdy mám svůj půllitr, ale také tam vykazuji značné absence. Naučil jsem se žehlit košile, žehlím i ponožky a prádlo škrobím. A když mám ještě zbytek sil, tak čtu. Dostal jsem k narozeninám Berliozovu nauku o instrumentaci a sadu doutníků, takže můj čtenářsko-kuřácký osud pro nejbližší týdny je zpečetěn. Můj den je primitivní. Ráno vstanu, podívám se, jestli Jarda Jágr dal zase gól nebo aspoň přihrávku, začnu vyřizovat věci, k večeru se dostanu na vlastivědnou obchůzku a v noci tvořím. Nejhorší je pro mě čas strávený u počítače, to je mor. Také bych potřeboval shodit břuch. Ty jsi zřejmě myslel, že tu budu vyprávět o své umělecké tvorbě, ale to přenechám rád jiným. Nejen má tvorba totiž není vůbec reflektována. Už Henry Miller se podivoval – kde jsou všichni?!

VŠECHNO HUDEBNÍ SNAD NEPŘIŠLO VNIVEČ?

Přišlo, ale chci věřit, že ne. My jsme s Pavlou Kapitánovou účinkovali řadu let v muzikálech – díky za ty časy, byly krásné – ale v daný okamžik jsem toho měl právě dost. Byla to fabrika. Řekl jsem si – já už to nevydržím! Jestli nezačnu dělat vlastní hudbu a nepřestanu hrát v muzikálech, umřu. Bylo to takhle vypjaté… Následovala těžká doba. Ale začaly ze mě padat nápady a písně. Také jsem během jednoho dne napsal celou básnickou sbírku. U mě v životě to tak chodí. Dlouho nic a pak zase všechno naráz.

Znakem mé hudby bylo, že se nedala žánrově zařadit – a tedy prodat! Z nouze jsem to, co jsem psal pro Pavlu Kapitánovou, nazval šanson. Skládal jsem tedy šansony, bylo v nich ale taky docela dost ze soulu a blues, folku a country, jazzu, vážné hudby a filmové a pohádkové hudby. Vždycky to nějak souviselo s kabaretem a zároveň to vždycky taky mělo duchovní přesah. Není to ani crossover, ani fúze. Nevěděl jsem, jak to nazvat, prodávat a nevěděl to vůbec nikdo. Šanson také ve skutečnosti komodita není, což mi jasně ukázal Festival autorského šansonu, který jsem založil a který se udržel sedm let pod dotačními analgetiky.

Když jsem pak složil mši a jeli jsme s ní do Chebu, což byl tedy kuriózní zážitek – v kostele bylo mínus 20°C a padal do něj sníh – říkal mi filmař Oliver Malina Morgenstern, co tam se mnou byl, že jsem tak žhnul, že už nemám dělat žádnou jinou hudbu.

To, o čem teď tady mluvím, trvalo dlouho. Od mých šestatřiceti, takže už celých čtrnáct let, a to ani předtím, od narození, jsem vlastně nikam jinam nesměřoval. Současným stavem je, že jsem se dostal do Anežského kláštera, kde mé premiéry budou provádět vynikající interpreti, kteří mě berou vážně. Že by pojem vážná hudba pramenil právě odtud? (smích)

TÁTA MI VYPRÁVĚL, ŽE V ANEŽSKÉM KLÁŠTEŘE NAŠEL JAKO KLUK ZAZDĚNOU KOSTRU. TO, KDYŽ PÁTRAL PO STÍNADLECH. CO TAM CHYSTÁŠ TY?

Velice jsi mi usnadnil život tou otázkou! Chystám tam totiž nalézt přesně to, co tvůj otec. Anežský klášter souvisí nejen se svatým Františkem, klaristkami, svatou Anežkou Českou, s jejím bratrem králem Václavem I. a jeho ženou Kunhutou, kteří jsou tam pochováni. V Anežském klášteře je přítomen grál, o který se pokouší Ďáblův pancerfaust. Jeho dějiny zdá se mi souvisí s devastací základního kamene našeho bytí, jeho dodatečnou záchranou a také překvapivě – s Foglarovou Tajuplnou Řásnovkou. Foglar mi byl po celé dětství největším inspiračním zdrojem. Měl jsem dokonce masku jako Široko a zjevoval jsem se v ní lidem procházejícím Zlíchovským tunýlkem. A Foglar pro dospělé, Gustav Meyrink, mi nedává spát v dospělosti.

Ono totiž skladatelství je nejen boží světlo, ale i taková tajuplná Řásnovka ve světě plném Stínadel. A my skladatelé jsme děti Velkého Vonta. Losna nebo Mažňák? Vyber si! Je to srdeční záležitost! Každý z nás si myslí, že už už drží v ruce tajemství ježka v kleci, ale ježek je, jak známo, prázdný. Všechny hodnoty, které lidé uznávají, souvisí s tím, co jim utkvělo v paměti, když byli mladí a měli schopnost vštěpování a…roubování… Když se podaří co se dařit má… Dodatečné zpřístupnění té západní hudební produkce, kterou jsme v mládí tak obdivovali, je mementem: Obdivovali jsme vlastně co? Ty podivné postavy v kostýmech a účesech jak z horor-kabinetu, které donekonečna opakují nějaký refrén? Máme s nimi snad více společného, než se skladatelem pro nás neznámé hudby, který sedí u sousedního piva?!

Mám jednu zkušenost: k Panu Důležitému, ať je to nějaký ředitel, zbožštělý interpret, potentát nebo někdo od televize, se nikdy pořádně nedostaneš. Kdežto s Bohem lze mluvit skrze umění přímo. Hudba se vnímá srdcem. Jak krásné! Co chtít víc?