Margarida Guerreiro a její fado bez zbytečných slz

Margarida Guerreiro a její fado bez zbytečných slz

zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.5

„Portugalsko zpívá, když má chuť plakat“, to je gró hudebního stylu, zvaného fado. Toto spojení emotivního zpěvu s kytarovým doprovodem v mnohém připomíná blues. Smutek, melancholie, stesk, pláč, fatalismus, vypjatá milostná a sociální poezie, to jsou hlavní živiny pro hořko-sladko-slanou zemi fado. A dnes, kdy hospodářská krize svírá Portugalsko, fado opravdu vzkvétá, je znovu nefalšované, nekašírované. Jen si alba s touto hudbou musejí interpreti vydávat víceméně sami – a to je případ i alba „Encores Fado live“ hvězdné dvojice MARGARIDA GUERREIRO a CUSTÓDIO CASTELO.

Margarida+Guerreiro+MargaridaII

Zpěvačka Margarida Guerreiro se narodila v jednom z center lidového fado Alentejo. Na veřejnosti debutovala po boku legendární královny fado Amálie Rodriguez roku 1991. O šest let později vyhrála prestižní pěveckou soutěž, kterou organizoval Amália Fado Club. Svou profesionální kariéru poté spojila s vynikajícím kytaristou Custódiem Castelo, který získával muzikantské ostruhy nejen u Amálie Rodriguez (do roku 1999, kdy zemřela), ale dodnes spolupracuje s dalšími hvězdami fado (Ana Moura, Cristina Branco). Jeho specialitou je virtuózní hra na tzv.portugalskou kytaru, jež je výjimečná tím, že svým tvarem a hlavně zvukem stojí někde mezi arabskou loutnou oud a řeckým bouzouki. Díky Castelovi získává fado zpět nejen folklórní charakter, ale také středověkou příchuť, která fatalismus zpívaných slov zabarvuje téměř mystickým závojem. Jiné, širší pojetí fado utvrzují také další dva doprovodní muzikanti, kteří tak přinášejí navíc jemné prvky jazzu a klasické hudby: Carlos Garcia (španělská kytara) a Carlos Menezes (kontrabas). Margarida Guerreiro disponuje plnokrevným, sytým hlasem, naštěstí vzdáleným hysterii, zpívá civilně a (řekněme) civilizovaně, což nebývá u interpretek fado obvyklé. Tím zhudebněná poezie vynikne naplno, a navíc se takto uchopené fado blíží více uzavřenějšímu písňovému útvaru, a to někde mezi šansonem a blues. A to je navýsost sympatické. A osvěžující. A nalijme si čistého vína, pro našince také bližší…

2181526105_29ed2ef9a4Album „Encores Fado live“ obsahuje padesátiminutový záznam koncertu, jenž se uskutečnil již v roce 2006, a to v kostele Milosrdenství v Montemor-o-novo. Uvozen je vynikajícími instrumentálkami až jazzového střihu – v úvodní, „In Pessoa“, exceluje především Castelova portugalská kytara v duu s kontrabasem, v závěrečné se zaskví celý trojlístek doprovodných hudebníků. Tucet písní pak představuje to nejlepší z předchozích tří alb Margaridy Guerreiro. Pozoruhodné na tomto živém albu je také ten fakt, že na rozdíl od většiny nahrávek fado nevyznívá tak smutně, srdceryvně. Samozřejmě se neobešlo bez songů z repertoáru Amálie Rodriguez („Estranha Forma de Vida“, „O Fado Chora-se bem“ – což znamená „Fado je vyrobeno ze slz“), ale ostatní písně, ať už převzaté, či Castelova zhudebnění portugalské poezie (Fernando Pessoa, Pedro Homem de Melo, Cecília Meireles, Jorge Fernando), zpěvačka zpívá spíše jako šansoniérka, které není vzdálené ani blues („Loucos“), folk (tradicionál „Ó Rama ó que linda Rama“) nebo swing („Libertaçâo“). Některé písně mají také výrazný středověký nádech („Longe Dagui“).

Jestliže flamenco se v sousedním Španělsku „vytrhává přímo ze srdce“, portugalské fado znamená spíše pokorně nabízené srdce na dlani. V případě zpěvačky Margaridy Guerreiro se to navíc obejde bez slzavého údolí…