Americká altsaxofonistka Caroline Davis je českým jazzofilům zcela neznámá, přesto patří k výrazným osobnostem současné chicagské scény. Narodila se v roce 1981 v Singapuru britskému inženýrovi a švédské herečce, od 6 let však žije ve Spojených státech. Od roku 2004 působí v Chicagu, nasávala do sebe hip-hop a rhythm-and-blues, v roce 2011 absolvovala studium kompozice v Kennedyho centru v rámci Jazz Ahead Program Betty Carter, lekce hry na saxofon brala u Steva Colemana. Pohybuje se napříč žánry, ale jako leader vydala zatím dvě znamenitá jazzová alba. S kvartetem „Live Work & Play“ (2012) a v závěru loňského roku na labelu Ears&Eyes Records CD „This World And One More“, a to pod názvem jejího tria WHIRLPOOL. Zde ji doplňuje zkušený nadžánrový kytarista Jeff Swanson (také designer alba) a free-jazzový bubeník Charles Rumback.
Debutové album tria Whirlpool „This World And One More“ je po všech stránkách vydařené. Cover je tvořen snímkem výtvarné instalace, jejíž autorem je Jacob Hand, zvukově je album vyvážené, takže zvuk tria je plný a sytý. A muzikanti hrají naplno a nápaditě, neustále překvapují neočekávanými riffy – jejich snahou bylo totiž odstranit hranici mezi kompozicí a improvizací. To znamená, že se stírá rozdíl mezi strukturou a sólem, zjednodušeně řečeno, že každý z trojlístku instrumentalistů hraje sólo, které tvoří zároveň doprovodnou vrstvu, aniž by se to sólo měnilo v osamocený chorus. Tři doprovodné plochy plus tři proplétající se sóla – tak by se dala charakterizovat hra tria Whirlpool. A vězte, že poslouchat takovou (renesančně) jazzovou polyfonii je zážitek! Máte pocit, že ta hudba je tekutá a vy se jí necháváte unášet – ale pozor! Musíte umět plavat, jinak hrozí utonutí…
Album obsahuje devět kompozic. Každá je založena na různě velkých střípcích melodie a neustálém vršení témat, popřípadě pouhých mikrotémat. Úvodní „Freedom Waves Flotilla“ pluje po vlnkách spirituálu a Caroline Davis dokazuje, že současný boom altsaxofonu je skutečně nejen osvěžující, ale zároveň potvrzuje bytostnou inspiraci v nedostižném jazzovém kvasu 60.let. Některé skladby nebo části skladeb jsou melodicky a rytmicky více přívalové, vrtivé, eruptivní, ostnatější (např. „Whirlpool“), jiné melodicky přehlednější, připomínající tekutou hmotu, dokonce s náznakem písňové formy, to jest s výrazným refrénem, byť beze slov (třeba „Spark“). Dokonce můžete slyšet něco jako ozvěnu Nirvany – v „Dreamliner“ je takto ochucen kytarový part, v závěrečném čísle „That Day“ zazní refrénovitá pasáž, vypjatě vystavěná podobně jako v nejslavnější Cobainově písni „Smells Like Teen Spirit“!
Nejdelší kompozice alba „Dragons In Denver“ (přes 9 minut) vás pak vyloženě zaskočí – v této jediné položce alba se stanete svědky skutečných sól (tak, jak je obvykle chápeme). Z free-jazzových poryvů se vyloupnou drtivé bicí a také kytarista si střihne sólo, nepřeslechnutelně šmrncnuté „ásií“.
A pak, že se jazz již obsahově a výrazově vyčerpal a vykrádá sám sebe, jak se nechávají občas slyšet tzv.free improvizátoři…