Každý zajisté zná francouzskou zpěvačku Edith Piaf, zatímco šansoniérka Barbara je nám prakticky neznámá. Přitom tuto písničkářku (vlastním jménem Monique Andrée Serf) objevil v polovině padesátých let Jacques Brel a Georges Brassens, to jí bylo šestnáct, a dotáhla to až k Řádu Čestné legie, který obdržela od francouzského prezidenta v roce 1988. V jejích písních se odráží válečná zkušenost židovské dívky, jež se musela pět let skrývat, a přitom ji sexuálně zneužíval vlastní otec. V loňském roce do pokladnice repertoáru těchto dvou šansoniérek pohnutého života sáhl francouzský jazzový soubor MURIEL FALZON QUARTET a natočil ve vlastní režii své debutové CD „BLEU MÔME (Entre Piaf et Barbara…)“.
Muriel Falzon (ročník 1978) patří k největším vokálním talentům současné jazzové Francie. Vlastní kvartet založila v roce 2006, když předtím zpívala v bluesové formaci Picolat. Na albu „Bleu Môme“ ji doprovází trojlístek znamenitých instrumentalistů: pianista Sébastien Falzon (také autor veškerých aranží), kontrabasista Michel Altier a bubeník Vincent Calmettes. Ve třech skladbách pak ještě hostuje saxofonista Vincent Mascart. Nahrávka vznikla v proslulém studiu La Buissonne v Pernes-les-Fontaines (nedaleko Avignonu), nejstarším a nejfrekventovanějším jazzovém studiu ve Francii.
Album o délce více než 47 minut skrývá deset tracků – čtyři cover-verze písní Piaf, šest od Barbary. Ty od Edith Piaf jsou po jazzové stránce nadupanější. Úvodní „La Foule“ je výhradní stavební záležitostí zpěvaččina tvárného, sytého a rejstříkově i výrazově proměnlivého hlasu. Instrumentalisté zde nemuseli nijak exbibovat, stačilo, že vytvořili hutný spodek, aby vás skladba pohltila. Slavnou „Padam“ napumpoval kvartet vypjatým hard-bopem, dokonce s občasnými free-jazzovými výstřel(k)y, kde pouze v refrénu poznáte, o jak slavný hit jde, ale to není ani podstatné, neboť vás vzápětí smetou sóla pianisty a bubeníka. Nejdelší položkou alba je šest a půl minutová adaptace „L´accordéoniste“, ve které jazzoví muzikanti zachovali šansonovou dramatičnost, přičemž vás četné dynamické i výrazové proměny nenechají vydechnout, aby vše pak korunoval vynikajícím sólem pianista. „Sous le ciel de Paris“ v sobě opět spojuje valící se hard-bop s něžně tekutým šansonem, exceluje znovu sólující piano a výbušná rytmika.
Barbařiny písně jsou většinou komornější. Ale i v jejich případě si náročný jazzofil přijde na své. „Les Insomnies“ se vzpíná ze staccatových základů, vokál je bohatě odstíněný a rozpínavý širokým rozsahem, v polovině zazní osvěžující sopránsaxofonové sólo. Hard-bopově pojatá pecka „Au bois de Saint-Amand“ skrývá erupci scatu a sólo tenorsaxofonu. V baladické jazzůvce „Gottingen“ vykvete nádherné kontrabasové sólo, rozněžněle jímavá balada „La Solitude“ v závěru cituje Ellingtona, v šansonově pojaté „Dis, quand reviendras-tu?“ překvapí až barokně zabarvené vokální kolorování a evansovské piano. Závěrečná píseň „Mon enfance“ si vystačí jen s klavírním doprovodem – tady se pak naplno projeví výrazové bohatství jazzového zpěvu Muriel Falzon.
Debutové album Muriel Falzon Quartet „Bleu Môme“ patří k horkým favoritům na francouzské Vokální album roku. Zaslouženě.