Již pátým rokem varhaník ONDŘEJ PIVEC žije ve Spojených státech, kde se nejen etabloval jako muzikant a dokonce jako hudební ředitel v jednom černošském kostele v Harlemu, ale hodlá za mořem také setrvat. Ale jeho nové album, které se signifikantně jmenuje „GREEN CARD ALBUM“, vyšlo přece jen na českém labelu, a kde jinde, než na Animal Music.
V neworském Harlemu samozřejmě musel nasát gospel, rhythm and blues, soul. To je zákonité. Poněkud mi vadí tolik proklamovaná „rozlučka s jazzem“. Má zapotřebí toto zdůrazňovat tolik nadějný žák Sama Yahela? O to více jsem byl zvědav, s čím Ondřej Pivec vyrukuje. Nyní jsem poněkud zmaten, protože opravdu nevím, co si mám o letošním albu myslet. Nedávno jsem četl rozhovor s Chrisem Cutlerem, vůdčí osobností hnutí Rock In Opposition. Ten se vyjádřil, že v současné době se všechny hudební žánry a styly vlastně jen recyklují, omílají se stále dokola ty samé vzorce, že hudbě vládnou klišé. A týká se to samozřejmě i jazzu. Dá se s tímto názorem pochopitelně polemizovat, ale to není to, oč tu běží. Navzdory všemu Pivcovo album je zpoloviny jazzové, a ta druhá půlka pak z pohledu vyčpělosti čpí totálně! Ona „černá“ muzika, do níž se Pivec nyní zamiloval (a jazz není „černý“?), vězí kdesi v 70.letech, a zatímco pravověrný jazz od té doby do sebe dokázal nasát všelijaké vlivy, rhythm and blues tedy rozhodně nikoliv. A to je podstatná slabina Pivcova alba „Green Card Album“…
Zvuk je sice parádní (studia v Brooklynu a na Long Island, mastering Pavel Karlík – Sono Records, Nouzov), natáčení se zúčastnili znamenití studioví muzikanti a zpěváci z New Yorku, ale přesto se nemohu mnohdy ubránit pocitu, že jde pouze o sterilně čistou hudební konzervu, kterou jsem snědl jen za účelem příjemného (tu více, tu méně) překlenutí necelých 57 minut času. Ondřej Pivec je vskutku úžasný hráč na Hammond organ (a klávesové nástroje vůbec) a na albu mu sekundují kytaristé Jordan Peters a Paul Bollenback, baskytarista Dmitry Gorodetsky, bubeník Adam Jackson, trumpetista Freddie Hendrix, saxofonista Karel Růžička Jr. (další Čechoameričan, hrál s ním již na předchozím albu „CPR Electrio“), trombonista Matthew Hartnett a vokalisté Rasul A-Salaam, Djoré Nance, Cheryl Pepsii Riley a samozřejmě sboristé, ale…A těch „ale“ je na můj vkus příliš, bohužel. I když je Ondřej Pivec „Alenáš“…
Z jazzových „zářezů“ se mi velmi líbí „OGD (aka Road Song)“ Wese Montgomeryho, kde to Pivec rozbalí podobně jako Jimmy Smith a Paul Bollenback se před Wesem také nemusí stydět. A Adam Jackson zde vypálí první sólo na bicí (však to je jinak kolega Stanleyho Clarka!). Slavnou pecku Olivera Nelsona „Stolen Moments“ interpretovali více jako blues, což jí nesmírně slušelo. Další čtyři jazzůvky jsou z Pivcovy autorské dílny: „The Full Service“ je nafunkovělá hardbopovka, příjemnůstku „Never Ending Story“ zabarvuje bossa-nova (se sólujícím Růžičkovým tenorem), cool-jazzová „Caucasian Occasion“ je spíše pak takovou přípravkou na následující funky-fusion nářez „Nine Days Wonder“, ve které se mimo jiné zaskví svým až hunterovským sólem Jordan Peters.
A pak už si posluchač užívá vyčpělého rhythm and blues a soulu, ve kterém Pivcovy varhany zní až gospelově – jenže k nim chybí tak „velký“ hlas jako třeba Mahalia Jackson, Aretha Franklin, James Cleveland či Stevie Wonder. A to se týká i uchopení hitu The Stylistics z počátku 70.let „People Make the World Go Round“, který album otevírá, stejně tak „Crazy In Love“ od Beyoncé (včetně bonusu v podobě téže písně, zkrácené coby „radio edit“) a „I Can´t Make You Love Me“ z repertoáru Bonnie Raitt (zde to však přece jen trochu zachraňuje instrumentální gradace). Nejlépe z tohoto „černého“ ranku vyznívá téměř sedmiminutová pomalá soulovka „Be Good To Me“, kterou s Pivcem napsal zpěvák Djoré Nance, jehož typicky stylovým vibratem nepohrdl ani Kurt Elling a Christian McBride. Balada vygraduje v nabluesovělý závěr, Nance zpívá jako o život, přesto je to málo – zkrátka těmhle natupírovaným emocím nevěřím, nemohu si pomoci…
Quo vadis, Ondřeji?