Gillie-duo04Jednou z nejpozoruhodnějších písničkářek z hájemství britského folk-rocku je bezesporu GILLIE McPHERSON. Narodila se 21.srpna 1949 v severoirském Belfastu a je nejen autorkou písní a nositelkou sytého, tvárného hlasu, ale také znamenitou kytaristkou a hráčkou na mandocello. V roce 1993 se vdala do Francie (vzala si bretaňského muzikanta Thierry Pigota), kde dodnes vyučuje zpěv, angličtinu, hru na kytaru a komponování písní. A samozřejmě pilně vystupuje, a to buď sama (hlavně v londýnských klubech), nebo v triu (na festivalech, v divadlech, kulturních centrech) či v duu s Patrickem Galdéanem. Ale natočila pouze čtyři alba, ačkoli byla již od konce 60.let hvězdou folkových a jazzových klubů po celém světě! Tento překvapivý fakt mne donutil vést v uplynulých týdnech s Gillie rozsáhlou korespondenci a moje sympatie k této umělkyni vystoupaly až do nebeských výšin…

Gillie McPherson se již v 16 letech stala členkou The Folk Union, sdružení belfatských průkopníků fúze folku s rockem, jazzem a dalšími moderními žánry. V roce 1968 se rozhodla (společně se zpěvákem Fergusem Woodsem) sbírat irské a skotské písně lidové legendy Tommyho McCabea. Některé pak v roce 1971 zařadila na své první album „Poets, Painters And Performers Of Blues“, jež vydal slovutný label RCA Victor. To již Gillie měla za sebou první vlastní televizní show („Free and Easy“ na Ulster TV) a po přestěhování do Londýna také profesní triumf v podobě smlouvy s Jo Lustigem, manažerem hvězdné folk-rockové kapely Pentangle. Ten také zorganizoval natáčení již zmíněného debutového alba. Produkce se ujal Danny Thompson, baskytarista Pentangle, který do studia přivedl ty nejkvalitnější muzikanty, mezi nimiž nechyběli Tommy Eyre (piano), Jon Mark (kytara), Johnny Almond (sax), Bryran Spring (bicí), Tony Car, Spike Heatley (akustická basa) a Roy Babbington (elektrická basa). Mezi autorskými písněmi nechyběla drtivá kritika náboženského fanatismu v jejím rodném Belfastu v podobě písně „They All Want Somebody To Blame“ (Všichni návzájem se chtějí obviňovat). „Vím, jak mocnou destruktivní sílu přinesl do irské populace náboženský fanatismus, je to děsivé, a tehdy se to zdálo být neřešitelným problémem,“ napsala mi k tomu Gillie McPherson. Debutové album „Poets, Painters And Performers Of Blues“, jež zdařilým způsobem spojovalo folk s blues, jazzem a rockem, odstartovalo zářivou kariéru mladičké písničkářky. Hojně vystupovala i jako předskokan superhvězd, jako např. Pentangle, Donovana, Dona McLeana, Steeleye Span, Incredible String Band, dokonce Genesis, Ten Years After a Roy Wood´s Wizzard!

Gillian+McPherson+-+Poets+And+Painters+And+Performers+Of+Blues+-+White+Label+-+LP+RECORD-452920 (1)V roce 1975 natočila díky Johnu Reidovi ve špičkovém londýnském studiu Trident druhé album. Na něm byly kromě jejích písní zařazeny také dvě coververze písní „Bellbottom Blues“ (Eric Clapton) a „Hold Me“ (P.J.Proby), natočené vesměs s jazzovými hudebníky. Toto album však nikdy nevyšlo! A to kvůli nevyjasněným, složitým obchodním vztahům mezi Reidem a společností Rocket Music Kena Scotta, s níž měla tehdy Gillie uzavřenou smlouvu. Všechno dění kolem Gilliena alba bylo zcela mimo její vliv a skončilo jen u planých slibů. Přitom Ken Scott se zdál být pro kariéru mladé písničkářky zprvu velmi nadějný. Vždyť do jeho stáje patřili Elton John, David Bowie, John McLaughlin, Billy Cobham, Stanley Clarke a Lou Reed! Když napsala píseň, Scott ji okamžitě nahrál. On a Jack Nelson, mimochodem manažer kapely Queen, měli velký zájem na rozvíjení její kariéry. Jenomže jejich představy se podstatně rozcházely s jejími. Tlačili ji čím dál víc k popovým písničkám, ale ona chtěla zůstat folkovou písničkářkou! Ještě v roce 1980 Gillie zazářila díky ústřední písni k filmu „Dogs Of War“ (thriller podle románu Fredericka Forsytha, v režii Johna Irvina), ale stále se nemohla vymanit z područí Rocket Publishing. Proto se v roce 1981 obrátila na právníka skupiny The Who Edwarda Oldmana, kterému stačilo několik dní, aby toho dosáhla. „Dodnes si vybavuju,“ dodává Gillie McPherson, „jakou úlevu jsem poté ucítila!“

V 80.letech pak vystupovala především v jazzových klubech v londýnském Soho, kde hrála po boku třeba Steve Goodmana, Terryho Gibbse a Mingus Dynasty. Vystupovala také s rockovou kapelou Patrol. V roce 1984 se vrátila do Belfastu, kde se prezentovala ve vlastním pořadu pro BBC (pod lakonickým názvem „Gillie“). Krátce před smrtí „otce britského blues“ Alexise Kornera s ním absolvovala anglické a irské turné.

Založila také experimentální soubor, který interpretoval její písně v jazz-rockovém hávu, a to ve složení Doug Boyle (kytara), Phil Scragg (baskytara), Chris Perry, Gary Hammond (bicí), Nick Payne (sax, flétna) a Tony Hepworth (trubka). Poslední koncert této sestavy se odehrál v roce 1987 v Hammersmith Odeon, a to společně s Joe Cockerem. „Ano, v osmdesátých letech jsem měla ještě šanci stát se hvězdou hudebního šoubyznysu,“ napsala mi Gillie McPherson, „jenže jsem všechny smlouvy odmítla. Protože ze zákona patřila nakladateli práva na píseň ze šedesáti procent, měla jsem hluboko uvnitř strach, že by moje tvůrčí svoboda mohla být zmařena podnikateli, kteří mne sotva znali, a kteří by moje písně považovali pouze za něco jako výrobek, který má být prodán. Jejich cíle nebyly mými cíli. Obchod a umění jsou dvě oddělené entity. Moje zkušenosti s Jo Lustigem a poté s Rocket Publishing byly pro mne natolik zdrcující, že málem zničily mé tvůrčí nadšení, tak přirozené pro mládí. A já chtěla dělat jen svoje písničky, chtěla jsem se držet svých snů, to bylo a je pro mne nejpřirozenější a nejcennější. Mám obrovské štěstí, že nejsem hvězda!“

cd1Jak už bylo zmíněno, v roce 1993 začala Gillie McPherson žít ve Francii. Další alba si již vydala vlastním nákladem. Je jich poskrovnu. V roce 1999 to bylo album „Celtic Cross“, jež natočila zčásti sólově, zčásti v triu s Paulem Habourdinem (housle) a Patrickem Chanalem (bouzouki). O tři roky později následovala deska „Common Ground“, kde s ní vedle Habourdina a Chanela hráli ještě Karim Bensala (perkuse), Thierry Pigot (bodhrán), Etienne Roche (kontrabas) a Bernard Depit (mandolína, akordeon).

Zatím posledním albem je „Our Street“ z roku 2006, nádherná kolekce 12 písní, z nichž pouze jediná je tradicionál („Bedlam Boys“), zato velmi sugestivní a patřičně efektní – však vypráví příběh z nejstarší psychiatrické léčebny v Anglii. Gillie na toto album zařadila své pravděpodobně nejsilnější písně: „Dark Dream“ je úchvatným vyznáním rybářům a moři, „Never Safe“ vypovídá o konfliktu v Severním Irsku, „Carry Me Away“ je melancholickou vzpomínkou na rodný Belfast a tak bychom mohli pokračovat píseň po písni. Vedle její kytary a mandocella tvoří instrumentář bodhrán, tibetské mísy (Thierry Pigot), kytara, flétna (Yves Perrin) a housle (střídavě Sophie Bardou, Paul Habourdin, Vincent Blin).

„Šoubyznys a celé to hvězdné nebe je nejen obyčejné pozlátko,“ dodává Gillie McPherson, „a je to navíc taková směšná Musical Toy Land. Ale k tomu musí umělec dospět pouze na základě vlastních zkušeností a skrze většinou bolestné omyly mládí.“ A na závěr cituje verše z jedné básně z Tolkienova Pána prstenů, které podle ní nejlépe vystihují podstatu věčného zápasu umělce s komerčními nástrahy:

Ne každé zlato třpytívá se,

ne každý, kdo bloudí, je ztracený.

Stáří, když silné je, neohýbá se,

mráz nespálí hluboké kořeny.

(překlad Stanislava Pošustová)

 

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..