V Knihovně města Hradec Králové vystoupil dne 6.února se svým sólovým recitálem kytarista TONY ACKERMAN, třiašedesátiletý Američan žijící již ale tři desítky let v Čechách. Jazzoví fanoušci ho samozřejmě velmi dobře znají už z 80.let, kdy čile vystupoval a natáčel desky především s pianistou Martinem Kratochvílem.
V současné době koncertuje sám se svými pěti kytarami, z nichž každá je něčím výjimečná (na jednu mu například vyrábí struny jakýsi Ital v New Yorku, který zásoboval strunami také Hendrixe!). Nechybí mezi nimi samozřejmě ani dvanáctistrunka či elektronicky zesílená sedmistrunná krasavice. Každý nástroj je určen pro některý ze žánrů, jež se v Ackermanově repertoáru ozývá – country, bluegrass, blues, bossa nova a barokní hudba (J.S.Bach).
Před zhruba 40 posluchači, kteří naštěstí vytvořili příjemné klubové prostředí (ačkoli jsem čekal mnohem početnější návštěvnost, zvlášť, když vstupné činilo směšných 50 Kč…), odehrál Ackerman dva hodinové sety, plné vynikající muziky a vyprávění světoběžníka, který již v sedmnácti studoval klasickou kytaru v Itálii.
Úvod patřil autorské skladbě „Roots“, v níž použil postupně všechny kytary, čímž díky různému naladění zahrál ústřední melodii, kterou pak na jedné z nich varioval v různých podobách americké lidové hudby. Před tradicionálem „Water Is Wide“ vzpomněl na svého guru Petera Seegera, jenž bohužel nedávno zemřel. Zahrál a dokonce zazpíval tuto písničkovou perlu velmi sugestivně. Poté spustil bluegrassovou smršť v podobě songu „There´s a Bluebird Singing“ a rozvernou old-time countryovku „Everyday Dirt“. Instrumentální mistrovství naplno předvedl v „Temptation Rag“, což je starý ragtime Henryho Lodge v Ackermanově aranžmá. Mne osobně nadmíru potěšil slavným bluesovým kouskem „Key To the Highway“ a mistrně zvládnutou hrou bottleneckem v „Wild About My Lovin´“. Navýsost znamenitou polohou tohoto kytaristy jsou jeho „návraty ke kořenům, a zároveň pohledy do budoucnosti“, jak se sám vyjádřil. A to vše uvařil ve velmi chutném instrumentálním guláši „Mystery Train“. To již excelovala jeho dvanáctistrunná kytara, z jejíž strun se linuly názvuky také keltské hudby, která díky irským přistěhovalcům ovlivnila americký folk. S ní také vystřihl texaské blues „Sitting on Top of the World“.
Po přestávce došlo hned na Bacha. Dvě původně loutnová preludia zahrál Ackerman plnokrevně a s neskrývaným zaujetím a rozkoší. Poté nadešel čas pro brazilského génia Antonia Carlose Jobima – obě jeho písně zazpíval v portugalštině (prý se ji naučil právě kvůli Jobimovi): „So Danco Samba“ a „Felicidade“ (při níž jsem opravdu zakusil pocit „Štěstí“). Se „španělkou“ samozřejmě přišel na řadu hold rodné zemi kytary. Ackermanovi se improvizace ten večer dařily, a tak se pustil také do rozvíjení nádherného amerického tradicionálu „Shenandoah“, kde se blýskl i parádními flažolety. Od Beatles, kteří v repertoáru kytaristů prostě chybět nesmějí, zazněl hit „Blackbird“, který však Ackerman pojal jako ukolébavku pro svou čtyřletou vnučku. V přídavku pak došlo i na „In My Life“. Poněkud dylanovským stylem zazpíval „The Boxer“ od Simona a Garfunkela, což se mi velmi zamlouvalo, protože vyzpívat to jako oni by byla sebevražda. Se svou speciální sedmistrunkou pak improvizoval na melodii notoricky známé pohádkové písně „Rozvíjej se poupátko“, aby pak své vystoupení zakončil Lennonovou peckou „Imagine“, jež v repertoáru jazzmanů patří též k vysoce frekventovaným položkám. Tady samozřejmě už nemohl nijak překvapit, ale do příjemné nálady zapadla.
Velmi podařený multižánrový výlet mezi listy American Songbook, řekl bych…