Ve světovém tisku se mu dostalo přízviska „skladatel budoucnosti“. Napsal a nahrál hudbu k více než 70 filmům, televizním dokumentům, videohrám, pro divadlo i reklamu – tak to je DEANE OGDEN, letos čtyřicetiletý americký multiinstrumentalista a skladatel z Oregonu. V roce 2013 mu cíleně na Den Země (22.dubna) vyšlo 12-ti trackové digitální album „EASTERN CHRONICLE“, 118 minut dlouhá hudební odyssea po Dálném Východě. Ve světové hitparádě na iTunes se toto album vyšplhalo dokonce na 3.příčku! „Eastern Chronicle“ je k dispozici na více než 400 digitálních nosičích, fyzicky v podobě CD (kratší o tři tracky) vyšlo ve Spojených státech a Kanadě.
Deane Ogden napsal a natočil veškerý materiál ve svém mobilním studiu během 18-ti měsíční cesty především po Indonésii, Japonsku, Číně, Tibetu, Indii, Srí Lance a Thajsku. V terénu zachytil etnické hudební textury, specifickou náladu prostředí, živé domorodé muzikanty a zpěváky, jejich složité rytmické struktury, a to vše pak spojil se zvukem syntezátorového popu 80.let a současnou digitální elektronikou. Zapojil také své přátele-muzikanty v Irsku, Anglii, Německu, USA a Kanadě, takže výsledný „miš-maš“ dostal nálepku „worldbeat crossover“. Než se pustím do hodnocení, rád bych citoval Ogdenova vlastní slova: „Nahrávání tohoto alba bylo jedno z mých největších radostí v mém životě. Východní kronika byla větrem v mých plachtách, po dlouhých letech v jiných hudebních sférách jsem už potřeboval změnu.“
Jenže problémem je právě to, že po téměř 20 letech „jinde“ se ta hudba nijak zvlášť neproměnila. Ani samo spojení syntetické hudby s world-music nezní nově, některé skladby (jako např. „Dhompe Dhompe“ „Jeyda“, „The Mansoon Song“ či „Temple Of Heaven“) evokují až příliš silně Deep Forest. Jiné kompozice (v lepším případě) japonskou hvězdu jménem Kitaro. Ano, asi to byla radost dávat do kupy, ale tahle už milionkrát přežvýkaná „globální“ hudba a´la New Age byla jasně cílena na co nejširší masy a tvůrce možná rezignoval na „umění“ zcela. Leckdo by mohl namítnout, že jen tak se ony bohulibé myšlenky lidské a rasové pospolitosti mohly dostat k co největšímu počtu lidí alias posluchačů – ale co my, kteří poslouchají Briana Ena, Uakti a Kronos Quartet (jen tak namátkou z celé plejády hudebních tvůrců, jež usilují o něco podobného jako Deane Ogden)? Když na mne hudba působí dokonce místy až kýčovitě („Girl With Paper Flowers“) a vlastně až směšně, tak to je pak její veškerý duchovní a humanistický náboj bezútěšně slepý! Ogden nechť mi promine…
Přitom Deane Ogden je zdatný hráč nejen na bicí, perkuse, kytaru a klávesy, ale také na různé druhy fléten a asijských strunných nástrojů. Do hudebního materiálu přispěli různě častými sekvencemi také jihoafrická pěvecká hvězda Moweto, američtí kytaristé Scott Jones a Steve Ouimete, čínská violoncellistka Tina Guo, zpěvačka Rianne Fenneller (ex-Kitaro, Yanni), irský houslista Eanan Patterson, anglický multiinstrumentalista Richard Chance a další. Nejlépe vyznívají poslední dvě skladby alba, a to díky jazzovému saxofonistovi první velikosti Bobu Reynoldsovi (ex-Brian Blade, Richard Bona, Michael Buble): „For Tähoku“ (se sopránkou) a „Firebird“ (s tenorem).
Teď už nezbývá, než abyste si udělali obrázek vlastním poslechem: http://store.deaneogden.com/ .
A vězte, že tento sympatický Američan pracuje již na dalším albu, jež vyjde do konce tohoto roku. Ponese titul „Kwéla“ a bude tentokrát na africké téma…