Paul Higgs - Pavane aneb Easy-listening bez pachuti
zvuk
hudební úroveň
obal desky
3.8Průměrné skóre

Snad každý velký jazzový muzikant natočil někdy album snadno poslouchatelných skladeb (ať už vlastních, nebo převzatých z popu či klasické hudby), takže nebylo překvapením ani loňské album „Pavane“ jednoho z nejpřednějších instrumentalistů a skladatelů ve Velké Británii, PAULA HIGGSE. Spíše překvapuje fakt, že si takový repertoár zvolil pro své první zcela autorské album.

Přitom Paul Higgs, především excelentní trumpetista, pokračuje v britské tradici prolínání jazzu s vážnou hudbou. Píše také hudbu pro film, televizi a divadlo, byl ředitelem Národního divadla v Londýně a slavné Royal Shakespeare Company. Často vystupuje s BBC Philharmonic Orchestra, spolupracoval s takovými osobnostmi, jako Sir.Peter Maxwell Davis, Tony Hatch, John Williams, Nancy Wilson a Shorty Rodgers. Ve své hře na trubku (ale také na piano) dokáže vyjádřit i ty nejjemnější nuance emocí a nálad, stejně tak se stejnou lehkostí až odvážně vzrušující energii vášní. Proto se podílel již bezmála na třicítce alb jako sideman, aranžér a skladatel.

4Jeho debutové autorské album „Pavane“ (Toucan Tango Music, 2013) přináší na ploše 45 minut jedenáct skladeb, v nichž se Higgs snažil setřít hranici mezi jazzem a klasikou a docílit tak romanticky příjemné hudby, kterou lze zařadit někde mezi „easy-listening“ a „vyšší populár“. Převažuje baladická forma, tudíž se posluchač může naplno vychutnat čistý tón trubky. Higgs na ni hraje skutečně znamenitě, ale nesouhlasím s tvrzením britské kritiky, že jde o „náročné úpravy nádherných melodií“. Melodie jsou nádherné, to ano, ale jejich úprava je snadno předvídatelná, nijak nepřekvapuje, nevybočuje z běžné produkce tohoto žánru. A myslím si, že to Higgs neměl ani v úmyslu. „Vždycky jsem miloval Gymnopedii, to jak Satie hudební tok zpomaloval, zjednodušoval, a umožnil nám tak při jeho hudbě přemýšlet, vzpomínat, toužit nebo dokonce meditovat,“ vyjádřil se v jednom z rozhovorů Paul Higgs. A to byl podle mého mínění hlavní smysl vzniku desky „Pavane“. A budiž mu ke cti, že se jeho hudba nevtírá, alespoň nikoli nepříjemně, skutečně ve vás vyvolává meditativní náladu a vzpomínky, zhusta silně nostalgické až melancholické, a přitom vás nutí poslouchat oběma ušima. Což se u nahrávek z tohoto ranku stává zřídka.

PAUL HIGGSPříjemný pocit z Higgsovy hudby umocňují svými výkony i další protagonisté: Helen Júsuf (violoncello, viola), Andy Watson (klasická kytara), Jerome Davies (kontrabas) a dva střídající se bubeníci a perkusisté Graham Cuttill a Russ Morgan. Všichni společně posluchače oblažují poctou Bachovi („Crystalline“), romantickými obrázky z anglického venkova, které nemají samozřejmě nic společného se seriálovým Midsomerem („The Glow Of Evening“, „Vale And Valley“), nehynoucími milostnými city („A Simple Truth“), poctou Edith Piaf („Parisienne Affair“), intenzivním teplem španělské duše („Catalonia“), impresionisticko-renesanční polyfonií („Pavane“), najazzlou magičností („Clocks“), poctou památce padlých vojáků („Salvation“), zšeřelou náladou z Lynchových filmů („Shadows And Desire“) a odysseovským smutkem („Song Of The Siren“). Higgsova trubka vypráví, violoncello posiluje nostalgii, melancholii a smutek, piano náležitě perlí, kytara šperkuje a rytmika se nijak netlačí do popředí.

Higgsovo album „Pavane“ neurazí ani nejmlsnějšího jazzofila. Při jeho poslechu je vám příjemně a nezůstane po něm pachuť, tak typická pro většinu „easy-listening“ nahrávek. Nic víc, nic míň…

 

 

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..