Do hry o nejlepší jazzové album roku 2013 vstoupil také americký pianista JOHN SERRY (Jr.) se svým posledním počinem „THE SHIFT“. Zaplaťbůh! Nejdříve se toto album objevilo pouze na internetu, nyní je již k mání, a to díky Spco Records, také na CD. Avšak natočeno bylo již v roce 2006, a to v Londýně, teprve po přemíchání ve studiu v italské Bologni v roce 2012 jej John Serry pustil ven do světa. Nevím, proč tak dlouho otálel, když předchozí album vyšlo již plných 15 let před natočením „The Shift“, t.j.v roce 1995! Přitom oproti němu („The Enchantress“) představuje CD „The Shift“ skutečný posun (ve shodě s titulem)…
Přitom John Serry (Jr.) není na hvězdném jazzovém nebi žádnou krátkotřeskavou hvězdičkou. Narodil se v roce 1954 v New Yorku, oba jeho rodiče byli hudebníci, otec John Serry (1915 – 2003) dokonce slavným skladatelem, aranžérem a především virtuózem na akordeon. Pestrá, expresivní klavírní hra ve vlastních kompozicích přinesla Serrymu (juniorovi) dokonce nominaci na Grammy. Stalo se tak již díky jeho albovému debutu „Exhibition“ v roce 1979, v kategorii Nejlepší instrumentální aranžmá (skladba „Sabotage“). Jazzová kritika se v souvislosti s jeho hrou zmiňovala o silném smyslu pro melodii, přičemž na klaviaturu „vplouvá flotila prstů“. New York pak v roce 2004 vystřídal Londýn, o dva roky později působil ve španělské Valencii, v roce 2008 hostila tohoto pianistu také Praha, kde hrál např.s Adamem Tvrdým a Františkem Uhlířem. Od roku 2009 žije v italské Bologni, vystupuje (převážně v triu) po celé Itálii, vyučuje hru na klavír a pyšní se druhým, italským občanstvím. Píše (a interpretuje) také soudobou vážnou hudbu, především pro klavír a marimbu.
Album „The Shift“ natočil John Serry se svými londýnskými spoluhráči, kteří mimochodem nepatří k žádným „mlíčňákům“: David O´Higgins (jeden z nejlepších britských saxofonistů), Mark Mondesir (bubeník od Johna McLaughlina), Mike Mondesir (baskytarista např.z kapely Billyho Cobhama) a Sam Burgess (jeho kontrabas změkčuje rytmiku v polovině skladeb – kdo si pochvaluje živoucí rytmiku na posledním albu Robbieho Williamse „Swings Both Ways“, tak vězte, že v tom má prsty právě on!). CD obsahuje osm Serryho kompozic a jeho stopáž je sympatická: 72:30. Ale co je hlavní: je to moderní jazz jak řemen!
Převažuje střední tempo, při němž obvzlášť vyniká bohatá struktura a hustá textura kompozic. Piano je navzdory své tónové zahuštěnosti neobyčejně melodické, motiv je rozvíjen často jeho drobením do jakýchsi letmých motivků či jen pouhých tónových drúz, jež se eruptivně valí na povrch. Higginsova sopránka zní ve třech skladbách – v úvodní „Pockets“ je poměrně dost zatěžkaná až hysterií, v „Bills“ evokuje místy klarinet a nejlepší, t.j.dravě živočišná, coltraneovská je v „Down Down Down“. Tato skladba je vrcholem alba i díky svěží práci s kontrapunktem a dynamikou, jež vytvářejí napětí, různým překvapivým finesám v klavírní hře, která tak nepostrádá až brubeckovské barvy. Ve hře na tenora je však Higgins nejlepší, jeho tón je sytý, chlapsky emotivní, přesto kultivovaný, takže dokáže hrát baladicky („The Influence“, „Holiday“), i hard-bopově („The Shift“), aniž by přestal ctít melodickou linku (nejpatrněji v „Off the Cuff“ a závěrečné „The One“). Rytmika je precizní, neuhýbavá, jistá, s občasnými (a zbytečně neprotahovanými) sóly na bicí a akustickou basu (baskytarista se blýskne pouze jediným sólem). Je evidentní, že sloužila především jako opora oběma harmonizujícím sólistům, pianistovi a saxofonistovi.
Proč John Serry s vydáním alba tak dlouho otálel, to fakt nechápu…