Zpěvačka, kytaristka, skladatelka a textařka MIA SKÖN (plným jménem Mia Karolina Skön) se narodila 13.června 1979 ve „městě krajek“ Rauma, 36-ti tisícovém městě na západním pobřeží Finska, kde stále žije a tvoří. Je hudebním samoukem, až vloni dokončila studium pop/jazzového zpěvu na konzervatoři v Pori. Zde se také potkala s vrstevníky, s kterými začala spolupracovat.
Prvním (na CD zaznamenaném) projektem Skönové byla DEAD GIRL. Jde v podstatě o její sólový projekt, „Mrtvou dívkou“ byla ona, navztekaná punkerka a´la No Future. Ostrý punk-rockový sound však za pomoci dalších spřízněných muzikantů (Pekka Alisaari, Karoliina Laukola) spojila s retro-computerovým zvukem, starými bicími mašinkami a oprášenými analogovými přístroji. Přitom Dead Girl není podobna žádné syntezátorové kapele 70. či 80.let, jak by se dalo logicky očekávat, což je opravdu hodno obdivu. Skönové druhé já natočilo dvě EP, obsahující celkem osm autorských písní: „Dead Girl“ (2005) a „Kill the Deejay“ (2009). Souběžně s tím se rodil její další projekt, výhradně „ženská“ kapela!
Skupina EUFORIA byla založena již v roce 2004, o čtyři roky později vydala EP „Lights“, obsahující kromě titulního songu další tři písně: „Fireworks Baby“, „Birgitta“ a „Tango“. Ohlas mezi fanoušky i kritiky byl povzbuzující, a tak Mia Skön, Hansu Lehtonen (kytara, klávesy), Parelma Lehtonen (bass) a Karoliina Laukola (bicí) pokračovaly dál. Jejich pojetí alternativního rocku se zhmotňuje pak na regulérním dlouhohrajícím albu „Apple Seeds“, které na sklonku roku 2011 vydal label Kaakao Records. Na bezmála třičtvrtěhodinovém albu zní desítka písní, pod jejichž hudbou jsou podepsány všechny aktérky, ale výhradní textařkou zůstala Mia Skön.
Hned úvodní píseň (a nejdelší z celého alba – 5:34) „Guerilla Gardeners“ vás nenechá na pochybách, že alternativní rock těchto čtyř Finek do sebe nasál nejen dřevní punkovou energii, ale také power-metal či typický zvuk tzv.kytarovek. „Zivot je nůž, který se kroutí v mých útrobách,“ zpívá Mia Skön. Jabloň se svými plody zde slouží nejen jako symbol normálního, usazeného života, ale také plýtvání, nihilismu a odporu k zahradníkům, kteří se při svém naparování považují za krále – „Pokud bych měla nosit korunu, tak jen pro zábavu!“ vzteká se rocková bardka. V „3000 Pieces“ je Skön zpěvem podobna Björk, celá skladba je umně členěna a zároveň gradována, text je o rozbitém životě, životě jako puzzle o třech tisícovkách dílků, po kterých člověk šlape. Za vrcholný okamžik na debutu kapely Euforia považuji baladu „Aeroplane“, která pojednává o touze vypadnout z města, kde se člověk cítí sešněrován, o touze po volnosti. To vše zabarveno archaicky znějícími varhany a posléze nabustrovanou kytarou, potřísněno přílivy bicích – trochu to evokuje Joy Division, což v tomto případě rozhodně není na škodu. „Destiny´s Child“ hovoří roboticky rytmickým jazykem a´la 70.léta o pocitu, kdy se pod nohama hroutí zem, o nevyhnutelnosti osudu, o Kainových znameních. Kytarově vypjatá „Zebra Road“ žene Skönové drtivě naléhavý zpěv po „ulici, rozervané, temné a nebezpečné jako fjord“. Výlet do syntezátorového dvoutónového zvuku osmdesátých let představuje píseň „Call It A Day“, kde je den přirovnáván k houpačce. Přichází na řadu i reggae, jeho rytmický model, podpořený staccatovou dechovou sekcí (hostujích jazzových muzikantů), ozvláštňuje „Time Up“, kde jsou trhány na kusy ony bezvýchodné pocity po probuzení, kdy žena vidí vedle ležícího muže jakoby přes sklo a váza je letadlo, které s jejím srdcem odletí a bude havarovat. „Black And White Effects“ jsou zase metalem zhmotněné poznání, že „černá je bílá, špatné je správné…“. Zde Mia Skön zpívá tato pozoruhodná slova: „Nevěřím ve smysl práce, za kterou dostanu jen zaplaceno…“ – tohle by si měla vypálit do duše většina rockových hvězd! Velmi sugestivně vyznívá také píseň „Human Car Crash“ o přerodu dívky v ženu – „Viděl jsi mne, jak jsem zírala do stropu svého dívčího pokoje a sledovala světlo, které tam tancovalo v rytmu mého pláče. Na podlahu sestoupila Martha Graham…“, EUFORIA zpívá Mia Skön. Postava této legendární americké tanečnice zde představuje symbol umělce, jenž svým tvůrčím úsilím odhaloval nejen příjemné stránky života, ale nevyhnutelně také strach, s kterým se pak pouští do boje. Jenž se však nedá vyhrát… Závěrečným songem „Countries“, jehož stopáž překračuje tu obvyklou písničkovou (5:20), album pak skutečně vrcholí. Zní tady i akustická kytara, rytmus je sice jednoduchý, ale výbušný podobně jako u Joy Division, refrénová část burácí metalově, kytarové předivo a´la U2 ústí v excelentně vystavěné sólo, jímž skladba i celé album graduje až na vrchol. Zpěvačka se dívá z okna a pozoruje lidi v čekárně, na ulici. „Ujistěte se, že máte všechna zavazadla!“ volá na ně. A pak si povzdychne: „Cena za dobrodružství je život vedví, život jako sendvič…“ Mráz běhá po zádech, když zpívá: „Pozoruji se, jak jedu tramvají, nemám u sebe jedinou minci, a je mi špatně ze strachu z revizorů…“
Dlouho jsem nenatrefil na tak silné a sevřené písničkové album!