Chyběly tři dny do nového roku 2014, když WOJCIECH KILAR zemřel ve svých milovaných Katowicích v požehnaném věku, jak se u takových velikánů říká. Bylo mu 81 let, ale poslední křížek už byl pro něj obrovským křížem, který byl nad jeho síly fyzické i tvůrčí. Takže jak je to vlastně s tím požehnáním?

$wm1_0x700_$_8557813_covKilar patřil k největším symfonikům současnosti nejen ve své vlasti, Polsku. Vyrostl z avantgardního kvasu přelomu 50.a 60.let, ale dokázal všechny ty neuchopitelnosti přetavit do emočně bohaté a barevné orchestrální hudby, v níž znělo často sólové piano či se linuly neuvěřitelně hutné sborové vokály. Vystačil si mnohdy s pouhým jedním jediným hudebním motivem, z něhož postavil tak úžasné katedrály hudby, jako např. „Klavírní koncert“ (1997) či sugestivně gradovaný „Exodus“ (1981). Dokázal zhmotnit jakékoli téma, přičemž avantgardní komponování sytil také folklórem – v jeho nejhranějším kusu „Krzesany“ (1974) do posluchače vstupuje romantický duch polského venkova, v symfonické básni „Kościelec 1909“ (1976) jsme svědky marného boje člověka s přírodou, v tomto případě smrti nadějného třiatřicetiletého skladatele Mieczyslawa Karlowicze pod sněhovou lavinou.

Navzdory této umělecky neobyčejně silné tvorbě zůstává šířeji znám „díky“ filmové hudbě. Ony uvozovky jsou na místě. Kilar psal hudbu pro takové režiséry, jako Polanski, Zanussi, Coppola. Je držitelem dvou Oscarů (Dracula, Pianista). Další a další zakázky ho však odváděly od symfonické, komorní a koncertantní tvorby, a tak dokázal odmítat i takové super nabídky, jako třeba Pán prstenů!

Z Kilarova odchodu je mi dvojnásob smutno. Jeho filmová hudba odchází vždy znovu a opakovaně s reprízou toho či onoho filmu, a to má ještě fakt štěstí, že to jsou vesměs „superbijáky“. A valné části konzumentů je vlastně i jedno, KDO složil tu muziku. Pokud ji vůbec nějak vnímají. A tak navzdory výpovědi Pianisty budou stále masy slepé a hloupé, navzdory Deváté bráně budou koketovat se Satanem, navzdory Smrti a dívce budou mučit a týrat, navzdory Portrétu dámy budou toužit po děvkách a Drákulu dnešní draví manažeři a bankéři dokonce zdaleka předčí…

Přesto bych tento nekrolog zakončil obligátním tvrzením, že Wojciech Kilar je díky své hudbě nesmrtelný, že nezemřel, že neodešel, ale zůstal skrzevá tóny s námi. Se mnou určitě, třeba v této mé vzpomínce: jako prodejce hudebních nosičů jsem často pouštěl do éteru Kilarovu sborovou píseň „Victoria“ a lidé se stahovali vstříc těm tónům jako můry za světlem…

 

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..