V posledních dvou dekádách se rozbujela v Řecku do nebývalé sťavnatosti scéna experimentálního jazzu a volné improvizace. Mezi nejvýraznější hudební tvůrce na tomto poli patří bezesporu kontrabasista a skladatel NEKTARIOS KARATZIS.
Narodil se v Aténách, hudbu studoval na konzervatoři v Soluni (Thessaloniki). V roce 1991 se přestěhoval do Vídně, kde absolvoval American Institute Of Music. Zde mu byla pedagogy zvučná jména: Les Wise (improvizace), Wayne Darling (akustická basa) a Bob Harrison (elektrická basa). Poté prošel řadou jazzových, rockových a avantgardních souborů, spolupracoval také s Evanem Parkerem a dalšími experimentujícími improvizátory. Od roku 2000 je stálým členem Státního symfonického orchestru Soluň, skládá také komorní hudbu a píše skladby pro sólové nástroje. Studoval též filozofii na Aristotelově univerzitě v Soluni.
V roce 2002 debutoval se svým projektem TERRA INCOGNITA, doposud s ním natočil tři alba. Neznámá země je původně příběh, který napsal Karatzisův přítel a nonkonformní umělec Giorgos Daglas. Terra Incognita však není pouze idea, je to také název souboru, jenž Karatzisovy kompozice interpretuje. Ten tvoří pianista Antonis Anissegos, basista Lakis Tzimkas, bubeník Nikos Psofogiorgos, perkusista Iason Geremtzes, kytarista Vangelis Tsotridis a samozřejmě Nektarios Karatzis, kontrabasový virtuóz. Ten ve svých skladbách kombinuje strukturu klasické kompozice se spontánností a energií improvizujících hráčů. „Debussyovské harmonie mají velmi blízko k harmoniím třeba Billa Evanse či volným improvizacím Cecila Taylora,“ říká Karatzis. „Měl jsem v mysli totéž, co Edgard Varése se svými masses of sounds.“ První album bylo ještě výrazně jazzové, i když určitá rozvolněnost již dávala tušit věci příští:
Druhé album („Terra Incognita II.“), jež vyšlo u Ankh Music v roce 2005, již fúzi moderního jazzu a soudobé komorní hudby rozšiřuje o rockové prvky (díky zesílené roli elektrické kytary). „Terra Incognita III.“ (Melissa Music) z roku 2008 jde ještě dál – klavírní zvuk je potlačen, Anissegose střídá nejazzová Daphne Kotsianou, sound výrazně zabarvuje osmičlenný dechový ansámbl a smyčcové kvarteto. Piano je místy atonální, klarinet i hoboj evokují středomořskou lidovou hudbu, trubka občas vybuchne free-jazzovou erupcí, vše zahušťují tutti poryvy, mnohdy až bigbandové sazby, smyčcová pohlazení a minimalistické figury, rytmika duní, chrčí, uhání i mlží. Ve skladbě „Hypnosis“ akustická kytara evokuje hudební symbol starověkého Řecka, lyru.
V témže roce nahrává Nektarios Karatzis také album kontrabasových duetů s Lakisem Tzimkasem „Bass To Bass“ (Polytropon). A nutno dodat, že neobyčejně zdařile, navzdory omezené instrumentaci je natolik výrazově bohaté, že ani na okamžik nenudí. Vedle devíti autorských kompozic (za obvzlášť zdařilé považuji „Peace Boat“, „The Bow“, „Peter Left Town“, „Goa“ a „Foolmoon“) zde interpretují letitý standard „My One And Only Love“ a Coltraneovu pecku „Equinox“. Oba protagonisté se střídají v sólech a doprovodech, také ve způsobu hry (prsty a smyčcem), přičemž takto vzniklý zvukový i dynamický kontrast působí efektně a vytváří v hudebním toku napětí, nehledě ke kontrapunktické roli. Hra smyčcem je mnohdy velmi zvukově rozvolněná, často jsou využívány flažolety, jež vytvářejí alikvótní tóny, tvořící pak až spektrální plochy.
Zatím posledním Karatzisovým albem je „Odyssey“, které vyšlo v roce 2011 na labelu Lyra Records. Myslím, že zde se jeho hudební vize naplňuje vrchovatě. Zhudebňuje původní starověký text v 11 fragmentech (o celkové stopáži 57 minut), a to za pomoci svých kolegů ze Soluňského symfonického orchestru, k nimž se připojil znamenitý houslista Omiros Yavroumis, proslulá zpěvačka Savina Yannatou a taktéž výkvět lidových muzikantů: Pantelis Stoikos (flétna kaval), Vaggelis Pashalidis (citera), Thimios Atzakas (oud) a Alekos Papadopoulos (bicí, perkuse). Tito instrumentalisté mají i hodně zkušeností s jazzovou a improvizovanou hudbou, což se pozitivně odrazilo na výsledné, navýsost zdařilé, neboť přirozeně znějící syntéze. Téma mytologického hrdiny Odyssea je Karatzisovi velmi blízký. „Cítím, že jsem se stejně jako on narodil na ostrově Ithaka,“ poznamenává. „Tam je můj pravý domov.“ Jako červená nit se celým albem vine jednoduchý, ale výrazný motiv v nesporně starobylé šestitónové stupnici. Všechny kompozice jsou tentokrát modální, aby celá deska dostala výrazně středomořskou příchuť. „Všechny mody samozřejmě nevycházejí pouze z tradiční hudby, jsou ovlivněny přístupem třeba Oliviera Messiaena, tak jak on to chápal,“ dodává Karatzis. „Použil jsem i dost netradiční nástroje, jako třeba kontrafagot či basklarinet. Vůbec dechové nástroje tady mají velký význam. V různých kombinacích totiž definují výsledný zvuk a jejich pomocí jsem se snažil vzbudit dojem něčeho, co se ztratilo v čase. Hodně jsem toho nastudoval o starověké řecké hudbě, ale nechtěl jsem, aby moje Odyssea vyzněla jako nějaký muzikologický esej.“ A to se mu navýsost podařilo.
Doufejme už jen, aby se Nektarios Karatzis dostal do hledáčku nějakého českého promotéra. Na duchovní, potažmo kulturní vyslance ze Soluně máme přece slabost…