Bukanýrský jazz slovenského BKK Tria

Bukanýrský jazz slovenského BKK Tria

zvuk
hudební úroveň
obal desky
3.7

Label Hevhetia vydal letos DVD se záznamem koncertu BKK TRIO, jež se uskutečnilo v Jazz Clubu Košice již před dvěma roky. Trio tvoří tři ostřílení slovenští muzikanti: bubeník MARCEL BUNTAJ, baskytarista MARTIN GAŠPAR a klávesák JURAJ TATÁR. Každý z nich nebo i pohromadě již dobré dvě dekády doprovázeli a doprovázejí jazzové a popové hvězdy (Peter Lipa, Richard Müller, Jana Kirschner, Pavol Hammel, Marián Varga, Lucie Bílá, Karel Gott, Pavol Habera a další), aby od roku 2004 fungovali také jako jazzové trio.

Na DVD záznamu „Live“, trvajícím 76 minut, BKK Trio zahrálo 11 autorských skladeb hlavně z prvního alba „Bukake Jazz“ (2004) a také několik ukázek z druhého, zatím posledního alba „Secret Exit“ (2012), které je tam samozřejmě avízováno jako teprve připravované. Zvláště na Tatárovi je patrná multižánrová průprava, ale nikoli ke škodě jazzové věci. Dokáže být nejen swenssonovsky úderný i jímavý („Fy.Bukake“, „Dr.DH“, „Cold Smoke“, „FPF“), ale také vargovsky vzletný („SMNVD“), fermátovsky jazz-rockový („Rysy pod Tatrami“), rockově přímočarý („Aeroc Therapy“), popově chytlavý („Hakka Graf“), funkově hravý („Chicken Day“), prosluněný latinou („Luco“) či dervišovsky vonící Orientem („Near East“). Gašpar tvrdí muziku skoro jako perpetuum mobile a jeho sóla na pětistrunnou basovku jsou až virtuózní. A co říci k Buntajovi? Ten je prostě fenomenální!

1186238_10151854309192302_1492401952_nDVD obsahuje také nezbytnou fotogalerii a trailer. Na něm je ukázka z besedy s protagonisty o bídě a lesku slovenského jazzu. Gašpar hovoří o „slovenské hudební katastrofě“, kterou přičítá dramaturgům v rádiích. „Jsou to nesestřelitelní páni,“ říká basista z BKK Tria, „a někteří si uvědomují, že ti muzikanti, co kolem nich lezou po čtyřech, jim dávají pocit moci, jakési božskosti v rozhodování o věcech okolo hudby.“

O to více mne zarazilo vyjádření jednoho slovenského kritika v recenzi loňského alba BKK Tria. Jemu negativně „vyrazil dech“ ten fakt, že nahrávka vznikla s finanční podporou Ministerstva kultury SR a Hudebního fondu. „Jsem přesvědčený,“ píše nejmenovaný kritik do nejmenovaného média, „že sponzorovat nahrávání alba muzikantů, kteří se hudbou úspěšně živí, je nejen zbytečné, ale i kontraproduktivní.“ Pominu-li rozdíl mezi žánrem muzikantské obživy (pop) a žánrem posuzovaného alba (jazz) v případě těchto muzikantů, je to přímo učebnicová ukázka „kálení do vlastního hnízda“! A také toho, co naplňuje výraz „kontraproduktivní“. Samozřejmě, můžeme se na to společně s ním dívat i tak, že ty peníze mohly pomoci těm mladým, „nezavedeným“ jazzovým hudebníkům. To ano. Ale pokud je finanční situace v kultuře taková, jaká je, tak KAŽDÁ nahrávka má přece svůj význam a smysl! Nehledě na to, že mladí tvůrci mnohdy nic pro své zviditelnění ani nedělají, považují to za ztrátu času – ani nás nenapadne se ponižovat, to ti okolo si přece musí všimnout, jak jsme geniální! Copak jsou slepí?!