Here we go again - Yoxon a Ferguson
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.0Průměrné skóre

RENÉE YOXON – jméno, které našinci, byť sebevíce obeznámeném se současným jazzem, s největší pravděpodobností nic neřekne. Přesto je tato mladá zpěvačka největší vokální nadějí v kanadském jazzu, což dokazuje její druhé album „Here We Go Again“. Natočila jej s věhlasným ottawským pianistou, trombonistou, skladatelem, aranžérem, producentem a pedagogem MARKEM FERGUSONEM, který s vokalisty rád spolupracuje (Ella Fitzgerald, Tony Bennett, Dionne Warwick, Natalie Cole, Holly Cole, Tom Jones, Rosemary Clooney…). Pozoruhodné na tomto albu je také to, že bylo vydáno vlastním nákladem, avšak s podporou CAO (Council for the Arts Ottawa), a veškerý materiál (12 kompozic o celkové stopáži 53 minut) si napsala tato dvojice, Ferguson hudbu a Yoxon texty.

Renée Yoxon je zdatná textařka, vždyť se psaním také živí – vyučuje jej a provozuje blog o svém životě a o jazzu. Jazzový zpěv momentálně studuje v Montrealu, kam se před rokem přestěhovala z Toronta, kde v roce 2009 získala bakalářský titul ve fyzice a matematice. Tam také začala studovat jazzový zpěv, a to u Teny Palmer. O rok později již natočila debutové album, pouze v duu s ostříleným kytaristou Reném Gelym.

a0470304277_10

Letošní album „Here We Go Again“ je kolekcí vyzrálých jazzových písní „s vůní folku, blues a zabarvené duší Judy Garland“, jak ho sama zpěvačka charakterizuje, s nadčasovými tématy „láska a životní ztráty“, připomínající formu starých Great American Songbook. Vedle Fergusonova piana (a v jednom případě trombonu) a zpěvu Yoxon se na natáčení alba podíleli bubeník Jeff Asselin, basista Joel Kerr a trumpetista Craig Pedersen, v několika skladbách je slyšet kytarista René Gely a tenorsaxofonista Frank Lozano. Jednoduše: výkvět kanadského jazzu!

Sedm písní z onoho tuctu jsou balady, což je poměrně odvážné, jde-li o tak mladou zpěvačku. Ta je interpretuje s neobyčejnou bravurou, svěžestí, s upřímností a nečekaným prožitkem, přitom není exaltovaná ani přeslazená, znamenitě frázuje a je jí dobře rozumět. Obvzláště vynikající je v „Drinking Coffee“ s folkovou kytarou a osvěžujícím trumpetovým sólem, „Watching“, nejdelší skladbě alba (bezmála 6 minut), jež se mi jeví jako jedna z nejnádhernějších jazzových balad roku, křehké, až streisandovské „Canary“ za doprovodu pouhého tria, nabluesovělé „Have We Been In Love Before?“ s websterovským sólem na tenorsax, nebo „Don´t Go“ jen s pianem a´la Bill Evans. V rychlejších skladbách zpěvačka neexhibuje, a to je dobře, protože ve vyšších polohách nemá hlas ještě pevně usazený. Velmi se mi líbí ve svižné, moderně znějící „Here We Go Again“, latino-jazzové „Săo Paulo“ (tady zpívá beze slov) a zvlášť v be-bopovce „1-2-3“, kde zdárně scatuje v dialozích a souzvucích s trombonem.

Opravdu objev, tahle punkově vyhlížející Renée Yoxon!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..