Na jméno písničkářky JILL KOSSORIS jsem narazil v zahraniční reportáži o renesanci amerického power-popu, potažmo o současné vlně obrovského zájmu o tento subžánr v Japonsku. Jill byla frontmankou kapely THE SHIVVERS, jejíž hudba byla na přelomu 70. a 80.let stejně svědivá jako ony kainarovské uhry pod mýdlem. Kralovala rockové scéně v Milwaukee, sice největším městě státu Wisconsin, ale přesto mimo centra hudebního dění v USA. Údělem kapely bylo hrát v klubech a hospodách a čekat, až si je někdo „velký“ všimne. Nestalo se tak. Rock´n´roll s nevinným patosem popu a s navztekaností punku, s onou juvenilní upřímností a citlivostí, kdy je všechno na světě buď nejhorší, nebo nejlepší, vydržel pouhé dva roky (mezi lety 1979 – 1982). Zůstal po nich pouze jeden jediný singl (s písněmi „Teen Line“ a „When I Was Younger“) a spousta nevydaných studiových nahrávek.
Zpěvačka s magneticky přitažlivým a štiplavým hlasem, někdy ochraptělým, syrovým, nebo sladkým či rozechvělým, pokračovala ve psaní písniček dál (více pro jiné interprety, než pro sebe) a také občas koncertovala. Ve městě Milwaukee, kde bělošská část obyvatelstva je téměř v menšině oproti tzv.menšinám, a kde hlavně v minulých letech docházelo k vážným rasistickým a sociálním nepokojům, již tradičně probíhá během roku několik velkých kulturních akcí, včetně festivalů pouličního umění, filmu, hudby, včetně noise, a pak největší festival ve Spojených státech, SummerFest. A tady v roce 2001 po koncertě Jill přišel do její šatny Iggy Pop a vysekl jí poklonu, a co že se stalo s její kapelou, která patřila k jeho milovaným?! A když si Jill pak velký Iggy pozval ke společnému vystoupení na pódium, zažehl vzpomínku a zároveň zvědavost na The Shivvers naplno i mezi posluchači. Roku 2006 pak vyšlo album s dvaceti původními nahrávkami kapely z oněch let 1979 – 1982. Ožil tak ten nejreprezentativnější, v podstatě archetypální power-pop té doby, jenž v sobě spojuje rock´n´roll, „modrooký“ soul, pop, punk (v jejich případě ten britský) a „nové romantiky“. Jill vzpomíná: „Byli jsme považováni za hodně radikální kapelu, vlastně to bylo skandální – americká holka, ještě teenka, a punk!“ A já dodávám: Nic nového pod sluncem, třeba taková Björk by mohla vyprávět v souvislosti s kapelou The Sugarcubes…a byl to Island a ne prudérní Amerika, a ještě o pár let později.
Jill Kossoris, jejíž neamerické příjmení nesouvisí s řeckými kořeny, jak by se mohlo zdát, ale s ruskými (nejspíše pobaltskými), je klasicky vyškolenou pianistkou. „Otec vlastnil obchod s gramofonovými deskami, miloval jazz a klasiku, a hrál to hodně nahlas,“ říká Jill. „Moje máma byla z Kentucky, takže milovala country, hlavně Cashe, a pak poslouchala hodně Orbisona a Sinatru. A moje sestra, která je o dvanáct let starší, milovala Rolling Stones. V takové hudbě jsem vyrůstala, a tak jsem si zvykla pouštět za sebou třeba Supremes, Sex Pistols a na to Abbu, a přpadalo mi to přirozené.“ Pro svou autorskou tvorbu po rozpadu The Shivvers čerpá inspiraci v tradici toho nejlepšího amerického písničkářství. Její texty jsou velmi přemýšlivé a odrážejí sociální a politické reálie v zemi, a to z velmi neobvyklého úhlu. „Zajímám se hodně o psychobiografii a psychohistorii,“ vysvětluje Jill, „to znamená, jaké psychologické faktory formují a motivují celé národy. Je to ještě víc vzrušující, jak studovat hudbu.“ V roce 1993 se přestěhovala z Milwaukee do mekky country Nashvillu a i tam se snažila prorazit, spolupracovala např.se slovutnými The Maverics, a to i autorsky. V roce 2001 jí vydavatelství Mystery Train Publishing vydalo debutové sólové album „Invisible“. Jde vlastně o kolekci 13 demo nahrávek, ale natolik zdařilých a silných, že tímto albem konečně Jill Kossoris udeřila! Její písně pak dokonce našly své místo i na televizní obrazovce a filmovém plátně, a to díky třeba seriálu se šesti cenami Emmy „One Life To Live“ a filmovému thrilleru „Stricken“ (2010). V současné době připravuje Jill nové album, které přinese bezesporu ještě silnější písňové výpovědi. „Musela jsem písničky pro tu další desku pořádně uzrát a prověřit časem,“ dodává, „aby ani jediná z nich během těch let nezeslábla.“
Když si poslechnete CD „Invisible“, zcela propadnete jejímu sytému, emotivnímu a výrazově proměnlivému hlasu s chvějivým vibratem v komornějších sekvencích. Na albu najdete nostalgicky rockovou vypalovačku (úvodní „If You´re Looking For Love“), pop a´la Petula Clark („Add It Up“), orbisonovský song („Beautiful Dream“), memphis-sound („Wish You Well“), elvisovku („Love Is the Strange“), pop-rock („Let´s Make Some Memories“), nashvillské country („Too Much To Lose“, „I´m Not For Everyone“) a nejlepší jsou ty písně, ovlivněné blues-rockem („Invisible“), country-rockem („Fool, That I Am“), folk-rockem („Back To the Well“) a čistým folkem (spirituálová „No Place Is Home“ a střídmá, cituplná „Rise“).
Ukázky nejen z tohoto alba Jill Kossoris najdete na portálu www.femmusic.com, jehož obsah napovídá již slogan „The Place For Emerging Women In Music“.