Snesitelná tíže jazzu v podání sedmi statečných

Snesitelná tíže jazzu v podání sedmi statečných

Do pardubického Divadla 29 přijelo dne 15.listopadu sedm česko-slovenských statečných (z)věrozvěstů avantgardního jazzu – POINT SEPTET. Jde o rozšířenou sestavu kvarteta Points a sdružující sedm opravdu přemýšlivých, neposedných jazzových muzikantů okolo autorského středobodu v osobě saxofonisty a klarinetisty Luboše Soukupa. Tento v pravdě hudební tvůrce letos dokončil magisterské jazzové studium v Kodani, kde většinu času žije a hraje, a také mu nyní vychází druhé autorské album „Through The Mirror“. To by mělo dokumentovat Soukupův ještě hlubší příklon ke „komponovanému“ jazzu, ovlivněném však nikoli lyrikou a´la ECM, ale free-jazzovými výboji raných avantgardistů typu Ornetta Colemana, Dona Cherryho, Archieho Sheppa či Charlieho Hadena o něco později. A samozřejmě oním evropsky intelektuálním přístupem se pak hodně blíží výrazu revolučních jazzových svit britského Grahama Colliera. Poslední dva jmenovaní jsou shodou okolností kontrabasisté, a tento element vévodí také v Soukupově septetu v podobě Jaromíra Honzáka. Za bicími sedí Tomáš Hobzek a dechy kromě lídra se sopránkou, tenorem a klarinetem tvoří Marcel Bárta (basklarinet), Oskar Török (trubka), Petr Kalfus (soprán a alt sax) a Jan Jirucha (pozoun). Absence harmonického nástroje bývá ošidná a vyžaduje od hráčů mimořádné interpretační schopnosti, citlivost, nesobectví, empatii a hlavně: odvahu!

Snesitelná tíže jazzu v podání sedmi statečných

Point Septet své vystoupení otevřel zvukomalebnou skladbou „Allegría“, v níž se zaskvěl sopránsaxofonovým sólem Kalfus. Poté následovala kompozice, která je vlastně signifikantní pro současné snažení Luboše Soukupa: „VS 2.“, to znamená „Vesmír zvuků“, tento v pořadí druhý. Nejenže se zde pracuje s barvami souzvuků v různých nástrojových variacích, ale dojde také na free-jazzové tutti erupce a samozřejmě vypjaté sólo, v tomto případě excelentní basklarinetové (Bárta). V kompozici „Ornettův hlas“ nebo „What the Fuck“ septet mistrně rozvíjí odkaz Ornetta Colemana, aniž by však kopíral či jakkoliv opisoval. S tímto dosud nevychladlým magmatem dokáží podobné hudební divy jako třeba Sex Mob Stevena Bernsteina – cítíte i v těch „nejdivočejších“ pasážích odkaz neworleánské dechovky vedle etnických vlivů nebo dokonce inspiraci hudbou sakrální. Důkazem budiž zdařilé kousky „Gruzie“, „VS 1.“, „Chorál“ či „Through the Mirror“. A slyšet Honzákovo sólo smyčcem právě v Chorálu pro mne představovalo nejúžasnějších pět minut koncertu! Samozřejmě i ostatní sóla (především Jiruchova a Bártova) mne dokázala zvednout ze sedadla. Vystoupení septeta pak vygradovalo v colemanovské odpichovce „Rhythm“, kde exceloval především slovenský trumpetista Oskar Török. Ten se začíná na české scéně čím dál více prosazovat, a to je dobře, neboť tak dobrých trumpeťáků není nikdy dost!

Koncert Soukupova Point Septet se uskutečnil v rámci projektu Jazzconnexion, dlouhodobé přehlídky současného jazzu, a to díky až osvětovým snahám a nadšenectví mladých lidí z pardubického Divadla 29. A ještě tento měsíc (přesně 29.11.) zde vystoupí maďarský „broken-jazzový“ soubor ÁGOSTON KÜNTETT. Tento kvintet sestavil enfant terrible současného mladého jazzu v Maďarsku Béla Ágoston a lze očekávat opravdový multižánrový „nářez“!